Prohledat tento blog

19. srpna 2017

Rybí ragů

Udělám si trochu strouhanky opečené na másle.  Na jídlo je potřeba nějaká pevnější ryba, na dva lidi asi půl kila;  mně se velmi osvědčil nilský okoun.  Ocitronovat, osolit, nechat asi půl hodiny odležet. Pak otřu a nakrájím na menší kousky, malinko přisolím a na pánvi v rozpáleném másle asi pět minut dusím. Mezitím si dělám omáčku: podusím asi deset deka drobně krájených žampionů na másle, odložím je a přidám máslo, lžíci mouky, tu jíšku zaliju asi čtvrt litrem hovězího vývaru (kdysi jsem ho neměl, tak jsem použil půlku Masoxové kostky a taky je to dobrý, i když s trochu jinou chutí - jo a v tomhle případě pozor na sůl),  míchám a vložím tam žampiony, přidám podle chuti asi deci bílého vína a asi deci dobré šlehačky a nakonec tři rozmíchané žloutky. Dobře tu omáčku promíchám a rychle naleju na rybu v pánvi, nahoře posypu strouhankou a dám asi na 15-20 minut do trouby 180°C.  Pánev SmartClick od Tescomy je na tohle ideální...


9. srpna 2016

Sviňa neviditelná

je radon. To je takové nanicovaté nic, bezbarvé bez chuti a zápachu, co prostě utíká ze země. Všude. A zejména v Česku. A když to dýcháte dlouho, není to dobře, protože se to rozpadá a zvyšuje riziko rakoviny. A tady u nás na severu, protože tady je proslulá liberecká žula, tady je ho docela dost...

Mladí tady koupili baráček, starý asi 140 let a dokonce tak úctyhodný, že o něm píše i Miloslav Nevrlý ve své knize. A nechali si v něm to neviditelné nic změřit a zjistili, že je toho poměrně až moc. A že existují doporučená opatření, co se s tím dá udělat a snad dokonce i nějaké dotace na tu opravu.
     Dobrá, znamená to tedy provést nějaké stavební úpravy, ale kde bydlet? V očekávání, že to bude poměrně krátká doba, tak kolem měsíce, jsme se dohodli, že nějakou dobu povedou kočovný život a základnu budou mít u nás.    
     Vystěhovali všechno co se dalo, nechali baráček stavebnímu dozoru a odjeli s dětmi na dovolenou. Jelikož tam nechali morčata, jeli jsme je nakrmit a tak se vůbec podívat...
Podlahy byly zbourané, prvních několik schodů chybělo a lezlo se tam po železe původní schodové konstrukce... Celkově to byl poněkud deprimující pohled...

 Ono se to v tomto případě dělá tak, že se vykope podlaha a udělá se místo ní jáma asi metr hluboká, vysype se štěrkem, do něj se uloží dírkované roury, které pak nasávají vzduch a vyhánějí ho větrákem ven; to celé se zalije betonem a dají se tam nějaké proti radonové izolace.
     Po tom zahajovacím období jsem začínal mít pocit, že měsíční odhad bude asi dost optimistický, ale Kuba mne uklidnil tím, že vzhledem k tomu, že pod podlahou je to vlastně jen sypané, tak harmonogram hloubení je v předstihu a to skoro o týden...Vzhledem k tomu, že jsem se dlouhou dobu živil projekty IT implementací, tak jsem si jen vzdechl a nekazil mu radost...
  Hloubení pokračovalo a my jsme se učili žít pohromadě na poměrně omezeném prostoru. Sumárně v tom našem třípokojáku: dva psi, dvě poměrně soutěživé a aktivní děti a čtyři dospělí. Nakonec se to snad podařilo zprocesovat a k rozporům docházelo jen občas a jen k malým...

     A práce pokračovaly: ukázalo se, že v té sypané podlaze jsou naházené obrovské kameny a jejich vystěhování bylo poměrně dost náročné. Ukázalo se, že ve zdi místy chybí kameny a jsou tam cihly a místy ani to ne...Ukázalo se, že ze zdi místy trčí kameny, které tam nemohou být a je nutné je diamantem odřezat.... Ukázalo se, že místo překladu jsou nad dveřmi poměrně narušené trámy opravované postupně tak, že se ten shnilý spodní nadzvedl a pod něj dal nový...
Takže chudákům majitelům narůstaly nervy a výdaje a nám všem ubíhal čas. A pak se počátkem srpna (což znamenalo časový skluz asi o 100%)  odstěhovali už zpět, do baráčku, kde je vytápěná podlaha v koupelně, kuchyňská linka (kterou mistři sestavili tak, že šuplík o tři centimetry přečuhoval přes dřez...), krásné prkenné podlahy, na které jedině Kuba  hledí s podezřením neb je estét a má grafické oko, nové rozvody elektriky a vody....a možná, jak praví nedávná studie, mají z baráčku lázně. Teď ještě změřit koncentrace po rekonstrukci.
 
    A my teď bloudíme prázdným velkým bytem a pomalu se nám po těch pokřikujících potvůrkách začíná stýskat. Třeba nám je někdy ještě půjčí,

8. srpna 2016

Rorýsi

letos odletěli o víkendu kolem 30.7. což jsem prošvihl, protože jsem oslavoval na Moravě v Šumperku. A jelikož jejich odlet nějak souvisí s koncem léta, tak dneska, ve třicetistupňovém vedru, jsem poslouchal předpověď, jak je to dneska poslední teplý den a do konce srpna má být chladno... Pořád lepší než loni.  Jo, a netykavky jsou taky už pryč; malému Štěpánovi se na Ještědu strašně líbilo jak bouchají...tedy, než přišla bouřka a spadli jsme do kamení...ale to je už jiná pohádka.

11. června 2016

Smrtící daně...

    Madeira má svou historii. Dnes je hlavním městem Funchal, ale kdysi to bylo Machico, místo prvního přistání 1419 (i když...) a první obydlené místo. Je to (na rozdíl od Funchalu chráněný) záliv na jižní straně Madeiry a byla to oblast významné produkce cukrové třtiny.
   Severní pobřeží je strmé a skalnaté, s minimem chráněných míst. Jedno z nich je na severovýchodě ostrova, ale teprve koncem 16. století zde bylo založeno Porto da Cruz, podle velkého kříže, který ukazoval místo možného přistání.
    Vyráběli tady (z cukrové třtiny a vína a zbytků po lisování vína...) pálenku "aguardente"  a její zpracování probíhalo v Porto da Cruz, což bylo místo spadající pod správu Machica. A to byl průšvih...

      Samotné místo je krásné,
   u bazénu je velmi příjemné bistro a vypadá to tam docela klidně a romanticky
     Kousek nad městem začíná PR (Pedestrian Route), která vede do Boca do Risco a dále do Canicalu a Machica. Je to krásná trasa, šli jsme ji před několik lety a jsou tam nádherné výhledy, i když občas se člověk šplhá po šikmém útesu nad mořem, ale nádhera, sluníčko svítilo, zdola byl slyšet hukot příboje, stromy voněly...

     Zaráželo mne jméno "Boca do Risco". "Boca" je portugalsky něco jako "ústa" nebo "vstup" a podobně. A "Risco", to je přece "riziko", ne?  Povídal jsem si trochu s místními znalci a dozvěděl jsem se...
      Tahle v létě krásná klidná vyhlídková i když trochu nebezpečná trasa (v průvodci je černá, čili nejhorší) vede po strmých útesech, občas klesá až k oceánu a občas se zařezává do toho svahu na obrázku. Tam někde, kde se útesy lomí a zahýbají vpravo do neviditelna, je místo "Boca do Risco"....

     A touhle cestou se chodilo do Machico platit daně. A daně se platily za kalendářní rok a tedy v lednu či únoru, kdy je tam počasí bouřlivé, větrné, prostě o hubu. Pardon, tedy o ústa Boca... A často tam prý několik daně platících lidí  zahynulo... 

10. června 2016

Potkal jsem stáří

     Nad hlavním městem Madeiry Funchalem je vesnička Monte. Ono to tady vůbec - díky vertikálnímu profilu - je docela zajímavé: pokud jedete od mořské hladiny u přístavu ve Funchalu, jste asi za čtvrt hodiny nějakých 600-800 vysoko a třeba pod mraky

kolem vás (zejména v mlze nebo mraku) voní eukalypty

a za dalších pár minut jste už nad mraky


     A nad Funchalem, na tom rozhraní mezí tropy a kosodřevinou, tedy ve výšce, kde se na jižní straně Madeiry nejčastěji  objevují mraky, vytvořili kdysi v 18. století sídlo (tohle je 1811) v prostoru pod kostelem v Monte.

     Pak to byl i hotel a už nějakou dobu je to součást nadace, která vytvořila krásnou tropickou zahradu.
    Využívá místní džungle (tady roste všechno a strašně rychle...)


 a protékající vody

a do toho vestavěli orientální zahradu





     A jak tak člověk po ní sestupuje,

 otevře se před ním centrální část, kde stojí budova z konce 19. století, bývalý hotel...

  Mají tam roztodivnosti, jako jsou strašilky
a kousek za domem se najednou člověk ocitne trochu v jiném světě. Mám moc rád olivy, ať už jako plody, olej, dřevo nebo jako nádherné stromy. Slyšel jsem od Gerarda a Terezy, kolik je s nimi práce. A tady se najednou člověk potká s nefalšovaným stářím, přes dva tisíce let a jeden přesun z místa zatopeného přehradou...Stačí se tam na chvilku zastavit a poslouchat a uslyšíte staletí...



9. června 2016

Tomu říkám servis...

   V hotelu se snídá na terase s výhledem na moře. A jako Slovan znám holubiččí povahu, totiž že ty mrchy holubí jsou strašně hádavý, rvavý a drze ukradnou co se dá... A tedy obtěžujou a hotel v rámci servisu vytvořil speciální dvoučlennou APU (Anti-Pidgeons-Unit) a funguje to. Stačí, aby se (ten menší) jen podíval...
 

8. června 2016

Nahoru, pořád nahoru

     V posledních letech jsme se vždy dostali na Encumeadu, ale cesta výš, na Paul da Serra, byla zavřená a v tunelech zhroucená... Skončili jsme na levadě na Folhadal nebo na Levada do Norte nad elektrárnou v Serra de Agua a bylo to příjemné, ale letos jsem se chtěl opravdu - po mnoha letech - na Paul da Serra dostat. Podle mapky

tam místo R110 vede i R222 a R209 a tak jsem se tam zkusil dostat přes ně. Diesel 1,3 VW měl na dvojku co dělat a šplhali jsme...A pořád v zatáčkách a pořád do kopce a pořád nahoru...a najednou se otevřela nudou zívající rovina
 náhorní planiny Paul da Serra
      Asi 1400 metrů nad mořem je najednou velké rovné místo, které připomíná naše Jizerské hory jak lesem
tak koneckonců i těmi větráky

      O kus dál směrem na Porto Moniz je nejprofláknutější levada Madeiry, totiž vodopád Rabacalu a  25 pramenů. Na parkoviště se člověk nedostane, autobusy přistávají jeden za druhým a cesta tam je viditelně zařízlá do úbočí a plná lidí...

     Tak jsme to vzali zpět, přes už otevřenou cestu na Encumeadu, chvíli ještě pokoukali po planině a jeli kolem Bica da Cana a Lombo da Mouro. Tvrdím, že to nejkrásnější pohled na Pico Ruivo, Pico Grande, Torres a Pico do Ariero, čili nejvyšší komplex Madeiry. Tentokrát ovšem byl zatažený a neviditelný. Tak snad příště...

7. června 2016

Tam určitě neprší...

    Jak jsem psal, Madeira je rozdělena na svou severní a jižní polovinu s odlišným počasím. A tam kde se sever potkává s jihem neprší. Snad nikdy. Je to na mysu svatého Vavřince, na zcela východní straně. a když jeden den bylo zataženo i nad Funchalem, vydali jsme se tam. Kdysi to byla hrůza tam dojet, teď tam (tedy, skoro tam) vede VR1 neboli Via Rapida 1 neboli něco čtyřproudého, co by tady asi nemohla kvůli zatáčkám a spádům být dálnice. Velké parkoviště, kiosek (jeden, s elektrocentrálou) stejně jako před patnácti lety a prašná cesta dál...
     Místní území je pouštní
ovšem s nádhernými výhledy na Islas Desertas
 nebo na díru v útesu
 případně na strmou severní část výběžku
 Jo a jsou tam pořád ještěrky, které se dají krmit z ruky...

4. května 2016

Díky úředníkům

Máme před domem zeď. Není to žádná slavná Watersova "The Wall", je to zcela obyčejná betonová šedivá zeď u tenisového kurtu  a ten kurt je položen nad zbořenou strojírenskou fabrikou na textilní stroje, která tam kdysi stávala. Ono to  bývalo kdysi pohodové místo a pak tam postavili sídliště...  Fabriku kvůli sídlišti zavřeli a zbourali a tvrdí se, že si hasiči chtěli udělat z likvidace své cvičení stylem "zapálíme, uhasíme, jdeme slavit" a to celý týden, den za dnem a to i pro pozvané jednotky z Polska a NDR; prostě takové družební ožírací mezinárodní socialistické cvičení. Zlí jazykové tvrdí, že v pondělí začali tím prvním krokem, ale protože fabrika byla za desítky let existence prolitá a mohutně nasáklá olejovou emulzí ze soustruhů a fréz, hašení se nepovedlo, musely se sjet jednotky z širého okolí a požár sám dohasl po několika dnech, když ten olej dohořel... Tak tam nad to plácli asfalt a postavili zeď

A jednoho dne přišli úředníci a přitloukli na zeď ceduli

Koukal jsem na to a říkal si, jestli je sprejeři poslechnou a naběhnou..a ono se udělalo pěkně a na čarodějnice se na těch kurtech najednou objevila spousta mladých mužů s ještě větším množství sprejů a začali malovat... Koukal jsem na to celý den jako u vytržení, jak ono se to vlastně dělá a ty malby ve mně vzbuzovaly různorodé pocity. Abstraktno i krutá realita hamletovského života
jiná úřední cedule i s odpovědí





U dětských houpaček se objevil další poměrně realistický obraz a mne napadla Plíhalova slova "jako by děti neměly nárok na to správné depresivní blues"...

A z té naší zdi se také udělaly obrázky, i když trochu schované za terénem

U mne osobně ze všeho vyhrálo tohle

Skoro jsem záviděl, protože já když namaluju pejska, tak z toho vyleze prase a když namaluju hrad, tak to dopadne stejně.