Prohledat tento blog

14. prosince 2010

Kromě sněžení

se momentálně neděje nic. Sněží od pátku odpoledne a je úterý pozdní večer. A pomalu to začíná být trochu deprimující: já vím, že je to krásně bílé a proti minulosti v Nera takové úhledné, romantické... Jenomže kdysi jsem z těchto končin utekl, protože v šedesátých letech to fungovalo tak, že si člověk stoupnul na zastávku autobusu a ten buď přijel nebo nepřijel, rohlíky byly nebo nebyly podle toho zda rohlíkáři dojeli a v tom se chodilo do školy a vozil jsem bráchu do jeslí. Tak jsem utekl a po mnoha letech vrátil. S nadějí na "global-warming"...A hele -  neříkal jsem to?

11. prosince 2010

Čtyři dohody

jsem nečetl. Čtyři věty jsem viděl i na FB na jednom přátelském profilu:


1- Používejte správná slova.

2- Neberte si nic osobně.

3- Nevytvářejte si žádné domněnky.

4- Dělej vše, jak umíš nejlépe! Ale ne lépe!

Dneska jsem se čtyřmi dohodami viděl pana Duška a zažil jsem trochu deja vu: před mnoha lety, na Formanově filmu "Hoří má panenko" kdy se lidi  hasičům smějí, pak smích pomalu umlká a pak nastává ticho pochopení. Strašně bych si přál, aby stejný efekt z jabloneckého dnešního dvouhodinového divadla byl způsoben stejným mechanismem. Věty o výchově dítěte, které - díky fantastické schopnosti J.D. žonglovat s češtinou - vyvolávaly spoustu smíchu, až do textu druhé dohody o tom, jak nás naše ego nutí bojovat, reagovat, zápasit. Najednou ty strašně velké a jednoduché pravdy začínaly - IMHO - lidem docházet, smích umlkal a v sále zavládlo překvapené ticho.... Najednou se věty začínaly dostávat lidem pod kůži... Divadlo nacpané, mladí lidé, staší páry, od obleků po  manžestráky...A text o nedorozumění díky mylným domněnkám, nedorozumění ve vztahu... přede mnou seděla řada lidí a najednou se v té tmě začaly hlavy otáčet k partnerovi či partnerce...Přál bych si a přál bych jim, aby to bylo poznáním. Pár věcí, které tam byly vysloveny, bych byl rád slyšel třeba před dvaceti, třiceti lety...      

9. prosince 2010

Stávkování

je ve Francii oblíbený sport, jak již na Entropě ukazoval David Černý. Dobytí Bastilly, jak dnes historie ukazuje, bylo omylem, protože Bastila věznila penězokaze a smilníky, aby naštvanému davu král vyhověl, tak vyhnal ministra, který se ve prospěch pauperizovaných snažil krotit inflaci (jak současné...), prostě dav je cosi podivného a nesmyslného. Dr. Galén se svými léky proti bílé nemoci by mohl vyprávět.  Viděl jsem záběry ze včerejších demonstrací a dojal mne obrázek stávkujících, nadávajících určitě na vládu, která může za zdražení svařáku...
Ale proč o tom mluvím: chtěl jsem včera, ve středu, do knihovny, kde mi počítač udělal rezervaci. Protože mi počítač poslal předtím upozornění, že bude stávka, šel jsem tam až dnes. Ze stávky tam zbyla petice s nesouhlasem s mzdovými škrty. Chtěl jsem se zeptat, co lidé v knihovně udělají pro mne a moje peníze, ale neudělal jsem to. A také jsem nenavrhl, aby z těch tří dam, co tam jsou za šaltrem a z nichž jedna obsluhuje lidi a druhé dvě zírají, se staly dvě dámy, z nichž jedna bude obsluhovat a jenom jedna další zírat. Odhadem by se dostaly i po mzdových škrtech na cca 140% své současné mzdy. Nezeptal jsem se; tři lidí už tvoří dav a víte jak to dopadlo s Bastillou...   

2. prosince 2010

Obávám se o kachny

protože mají dlouhé vedení a zatím setrvávají na skoro zamrzlé vodě.
A tady taky už napadlo, asi 20 cm prachového sněhu a začíná tělocvik s auty...



28. listopadu 2010

Začíná Advent



a projevuje se různě. Adventním věncem
zamrzající přehradou


      

nebo -22 stupni dneska v noci na Jizerce, v rezervaci tmy, jak píší tady.

24. listopadu 2010

"Tuhle otázku jsem v Reichenbergu čekal"

pravil překladatel knihy Niklase Franka, pan Dominik. Spolu s panem Dvořáčkem (také překladatelem jiné knihy Niklase Franka) se s námi sešli v novém kultuirním středisku ve Vratislavicích. To středisko se jmenuje 10.10.10 neb bylo otevřeno 10. října tohoto roku a špatně se tam hledá cesta:  jak k němu, tak dovnitř do sálu. Sešlo se tam asi třicet lidí se zájmem o problematiku česko-německých vztahů, což je v této liberecké oblasti dost citlivé a stále aktuální téma. Pan Niklas Frank je německý autor a syn Hanse Franka, německého guvernanta Polska za druhé světové války. A odpovídá na trvalou otázku, kterou v titluku čekal i pan Dominik, totiž zda má smysl stále hovořit o zločinech, které se staly, nebo zda je lepší v souladu s názorem našeho pana prezidenta říkat, že se o zločinech například českých revolučních vraždících gardistů nemusí mluvit, protože jsou jen bezvýznamné ve srování s jinými. Pan Niklas Frank svým psaním nepostupuje žádnou autoterapii, chce prostě jen konstatovat co se stalo, i když ve vlastní rodině. Kniha Můj otec je dialogem o činnosti jeho otce na území obsazeného Polska, kniha Moje německá matka vypovídá o matce Brigitě. Obě knihy se zcela liší stylem, jak bylo možno poznat z ukázek čteného překladu. Byl to příjemný večer a je možné se těšit na překlad knihy o Němcích v Sudetech do roku 1938, který připravuje pan Dvořáček.  

 

20. listopadu 2010

Jak člověk stárne


mění se jeho preference hodnot a to, co se mu líbí. V posledních letech se mi líbí sedět patriarchálně v čele stolu, něco jako "capo di tutti capi" (:-) a dívat se jak tomu spolku chutná. A protože dětí máme spoustu a mají i své partnery, kterým také chutná (aspoň to všichni tvrdí...) tak jsme se zase sešli. I když nebylo vlídno pokud jde o počasí, tak se to jinak vydařilo...a novou technologii konfitované kachny s trojím zelím také chválili. Tak zase někdy příště.




Ale bude to už bez procházky, protože nahoře na Královce už byl sníh a chlapci tvrdili, že voda je už poměrně studená....
 


...a i ten pes byl rád, že už je venku.  A taky na zimu přiletěly labutě...

19. listopadu 2010

Neratovice

byly na konci čtyřicátých let vesnice s asi 1300 obyvateli. Z Prahy se sem jezdili koupat do čistého Labe a domečky si tu stavěli železničáři na penzi. Pak se začala rozrůstat Spolana a protože fabrika pracující 7x24 potřebuje spoustu dělník, tak se začala stavět sídliště a nakonec Nera měly skoro dvacet tisíc lidí. Aby mladí lidé neutíkali (věkový průměr Neratovic byl v sedmdesátých letech pod třicet let...), tak tam moc nestavěly vlaky a na autobus se chodilo dva kilometry nebo se do Prahy jezdilo na zvláštní bumážky.  A taky tam nebyla žádná střední škola, protože dělníci ji dle rozhodnutí nepotřebovali.
 Takže pan starosta Roith, který byl první po revoluci, sehnal paní ředitelku Novotnou a založili ihned gymnazium. A paní ředitelka například sehnala pro studenty praxe na Západě a taky se tam objevily kapely se školní pomocí, nikoliv školním dohledem.  Trio Mendík vynechám, ale objevili se Břitníci a Lumbální punkce a dokonce profesorská kapela NNZ (neboli Nelízej Namrzlý Zábradlí...). A protože má gymnazium letos dvacet let, tak se u Oskara sešly kapely, které procházely historií gymanzia a bylo tam spousta lidí a bylo to fajn...


13. listopadu 2010

Vzpomínka i když je po Dušičkách

Stavili jsme se cestou z Prahy za Ringem ve Vražkově.


 




Ono je to po pravdě místo spíš pro vilu s obrovským rozhledem na Středohoří. Díku Bohu za rezervaci a díku Bohu za pana Mihulu, který tady ten hřbitov zřídil a opečovává...


11. listopadu 2010

Klárinetová fabrika

neboli Clarinet factory je skupina 4 klarinetistů. A báječnejch... Nejdřív jsem měl předem jakýsi odstup, protože jsem si to neuměl představit. Realita jako obvykle byla jiná. Nádherné improvizace, skladby z mezinárodních soutěží (Orlík), Gershwin, "několik not Smetany a několik not našich" čili Vltava (ty údery jsou na basklarinet...). Budete-li mít možnost, jděte na to a nedejte se odradit, že si neumíte představit čtyři klárinety najednou.

8. listopadu 2010

Chumelí jako o Vánocích

Práce mne zavála dneska na Vysočinu. Jel jsem tam na odpoledne, mlha, déšť, mrhol... Jednali jsme dlouho a vracel jsem se za tmy, ve stejném počasí - tedy až do Jablonce. Tady už padaly obrovské sněhové vločky, na trávě tvořily povlak... Ani do Martina nevydržel, neklidný bílý kůň.
A to má na konci týdne být prý +15°C...
 

4. listopadu 2010

Dvě dámy "ve věku"

na jevišti jabloneckého divadla si říkají Two Voices. Paní Edita Adlerová, paní Jana Rychterová a "donašeč, odnašeč a vejcař" Vladimír "Iljič" Pecháček ("jeho druhé jméno...inspirovala ho známá historická osobnost...vzpomeňte si, určitě ho znáte...Petr Iljič Čajkovskij přece...").
Operní hlasy s kytarou... A spousta vtípků a nápadů a muzikantských nápadů: "slaný" Johan Straus (což je Modrý Dunaj s textem o přípravě vepřové panenky v bešamelu s olivovými noky...musím to někdy zkusit), "sladký" Johan Straus neboli Cukrkandl, nádherný J.S.B a Air on string G, vlajková loď podle Chačaturjana nebo fantastický Beton-Betoven o osudové lásce k betonu.
Stojí to za to, celý večer, jeho atmosféra, nádherné texty...Běžte na to !

3. listopadu 2010

Občas se děje i jídlo

například tady nebo spíš tady.  Malajské maso je specialita ještě od maminky: na 0,5 kg hovězích silnějších plátků, které se naklepou, pak se připraví marináda (2 lžíce vitanské sojovky, ne sladké a ne pikantní, 1 lžíce octa, ne vinného, 1/4 lžičky mletého muškátu, 1 dcl vývaru (stačí Masox)), ve které se maso propíchané vidličkou nechá nejméně 2 hodiny (ale raději déle) marinovat. Pak se maso odkape, otře a zprudka opeče na oleji a pak se (podlité zbytkem marinády z naložení a případně vodou či vývarem) dusí do měka. Podává se s rýží (nejlépe hřebíčkovou...) a vynikající jsou na tom do zlatověhněda opečené cibulové kroužky... Probatum est, tuhle se tím u nás doma živila parta lidí a vypadali, že jim to chutná...

2. listopadu 2010

Nová hračka

je CANON SX130 IS. Nějak mi přestával stačit formát mého mobilu, i když jsem s ním udělal fotky z celé Ameriky, ale rozhodl jsem se, že mobil budu mít pro případnou dokumentaci havarií a nehod a fotky pokud možno bude dělat tímhle. Samozřejmě, při mé značné manuální nezručnosti to bude nějakou dobu trvat, než se to naučím, ale držte mi palce...
Rozdíl je, myslím, viditelný i napoprvé (a neumělě a zmateně...). Tohle je dneska v poledne mobilem
a tohle je po novu...

a tohle je asi na půl kilometru...

30. října 2010

Nové Hrady

jsou dvoje: jedny v Jižnách Čechách, kde je Terčino údolí a příjemný penzion pod hradem s bazénem s mořskou vodou a taky jsou Nové Hrady na Vysočině. Tam mají české Versailles

což je soukromý zámek, který se postupně buduje ze zříceniny. Mají tam taky jeleny v oboře a je tam pěkně i na podzim. A taky na Vysočině mají rozhledny: Borůvku, Toulovcovu (to je ten, co tam má maštale...) a Terezku. A na ni jsme vyšichni vylezli (Vojta asi třikrát) a nebyl to takový problém i když je to asi dvacet metrů, horší to bylo po točitých schodech dolů; mřížkami je vidět až na zem...
Ale bylo to pěkné...

24. října 2010

Boskovická brázda

je docela pěkný koutek této země. Znal jsem ho dřív jenom jako pojem ze zeměpisu (boskovická brázda mezi Vysočinou a Drahany) a maminka měla šicí stroj Minerva Boskovice. To se mi kdysi začalo vybavovat, když jsem se tam účastnil na projektu SW implementace. Systém tam již funguje a s lidmi ve firmě se mi moc dobře spolupracuje: jsou to lidé, kteří vědí co chtějí, nicméně přemýšlí a diskutují i o protiargumentech. Po nějaké době jsem tam opět jel a oceňoval podzimní krásu toho kraje. Ráno, když jsem jel tam,  jsem sice odmetal sníh s vodou na autě a když jsem jel druhý den odtud, tak jsem zase z auta škrábal led (havrani zřejmě mají pravdu, všimli si toho i v televizi), nicméně na cestě zpět mi to nedalo a na chvilku jsem na kopci nad Chrudichromy zastavil...
Zpátky jsem se zase na silnici kochal (viz
)...




19. října 2010

Grau, teurer Freund, ist alle Theorie

... Und grün des Lebens goldner Baum napsal kdysi Goethe. Teď ho předvedlo Městské divadlo v Mladé Boleslavi na jablonecké scéně. Těšil jsem se, Faust je některými myšlenkami a problémy shodný se mnou, Goethe uměl psát, to titulkové heslo je velmi blízké člověku, který se nějakou dobou živil jako vedoucí SW projektů a zná jednak Murphyho zákony a také pořekadlo o šedivosti teorie...
Trochu mne překvapilo, že diváky do sálu svolává temné dunění bubnů. Program vysvětluje význam jmen osob ze hry a opěval kohosi jménem Wendy Zulu. Scéna byla velmi netradiční, plná světel a piána, které bylo postaveno na hranu a tahali ho lany sema a tam, případně bušili do jeho strun.  Herci byli polonazí (tedy pánská část), moc neartikulovali, ale stejně: trvalé zvuky tereminu a podobných gadžetů a bubny různé kubatury text přehlušovaly. Bylo to představení pro milovníky velmi netradičních šamanských orgií, s Goethem to zas tak moc společného nemělo. Není divu že ho MDMB neuvádí ve své NEJ 30 a zásobuje tím scény v okolí...Utekli jsme o přestávce (tu stránku pana Kořínka  jsem předem neviděl, asi by mne to odradilo od návštěvy vůbec)  a stará paní v šatně říkala "Není potřeba se omlouvat...". 

14. října 2010

Paní Hegerová

se na jeviště jabloneckého divadla do osvětleného kruhu kapely všourala s berlí (říká jí Jarmila). Pak vyprávěla, že má padací období ("padam padam..."). No a pak se z té starší, křehké šedovlasé dámy s berlí Jarmilou na jevišti  víc jak dvě hodiny řinul proud energie, no aspoň jako jedno velké fotovoltaické pole...Záplava, bralo mi to dech...A doprovodná skupina Petra Maláska ukazovala (například džezovou úpravou Larga z Novosvětské A.Dvořáka), že umí a dokonce že basa nemusí být jenom čistě doprovodný nástroj.
Paní Hegerová po několika "standing-ovations" odcházela jako dáma a královna českého šansonu. Cituji "je mi občas líto, že v rozhlase tu Hegerovou neslyším; říkají mi, že ty písně jsou moc komplikované. Ale to není pravda. Tedy: blbé nejsou..."     

11. října 2010

Jizerskohorské bučiny


jsou asi 27 km2 velká oblast, která věcně vznikla tak, že holt byly oblasti s původním bukovým porostem, který ale nebylo možné vytěžit - skály, bez cest, strmé svahy...  A postupně se tahle zóna prohlásila za rezervaci. Táhne se od Oldřichova až ke Štolpichu a dál...
Ráno bylo u země pár pod nulou, šedivák.

Přes Bedřichov a Šámalovu louku, kolem Gregorova kříže na Hřebínek










Na Hřebínku kiosek už zavřený, kolem Tetřevích bud to znám, do údolí Malého Štolpichu se mi v tom mrazu nechtělo, tak tedy Rauscheckovou cestou do Hejnic. Šel jsem tudy naposled asi před patnácti lety,  v roce 1998 ji prý zgruntu opravili.
 
  
Krásný pohled na stráně nad Malým Štolpichem

Cesta je dneska, asi po povodních, poměrně rozemletá; jsou v ní rýhy na půl metru, propady do údolí; voda tekla všude, jenom ne těmi kanálky, které pro ni připravili...
Značku "Slepá cesta" to smetlo mezi kamení...


Nahoře nad Cestou je Divá Máří a Krásná Máří, které prý Wagnera inspirovaly k hudbě v Čarostřelci; aspoň v době, kdy to psal, pobýval prý také nějakou dobu v Lipverdě...

Shora, ze svahu spadl křížek, vypadal nově, ale teď je pomlácený od kamení; někdo jej opřel o skálu. Podle mapy tam v okolí je Andrejkova smrt a Meiwaldova smrt, což zjevně nejsou; hledal jsem křížek a místo na docela zajímavém seznamu, ale nebyl tam...Křížek je okovaný, asi byl zaražený do země, snad jej někdo vrátí tam, kam patří...
Před napojením na Starou Štolpiškou silnici jsou krásné výhledy do kraje 
 
A jeden trochu netypický pohled na dvojskálu Ořešníku, tady je z profilu vidět jenom jako jedna.  

A v celých Hejnicích je v provozu jenom jeden bufet v penzionu u hlavní silnici, kousek před nádražím. Ale polívku měli, a dobrou...