Prohledat tento blog

30. září 2010

Měli jsme psa...

a už nemáme. Tak si občas vzpomeňte, prosím...
Kdybyste ho chtěli někdy navštívit, tak je pochován na   hřbitově zvířat, 78/II , je tam i Terezina Lola a vůbec se snad taky mají nahoře dobře a radují se i s Lumpy a Argou a všemi dalšími...

25. září 2010

Když hrob, tak jedině na kopci...

abych parafrázoval klasika J.W.  U silnice je památková (tedy hnědá) cedule "Hřbitov Střílky" a já jsem si vzpomenul, že jsem o něčem podobném četl, takže - protože to nebylo daleko od cesty zpět - jsem to viděl...
Nahoře, na kopci nad vesnicí, je hřbitov, asi aby nebožtíci měli výhled...Nebo - jak si vyprávěly sestry Bronteovy v absolventském představení Martiny Stehlíkové nyní Preissové - se voda z hřbitova dostává do studní a "...kdybych tušila, že se s abé Hamiltonem setkám tak brzo, nebyla bych na jeho pohřbu tak smutná...". Ale je to krásný malý hřbitov, nacpaný hroby a sochami.




Mám takové hřbitovy rád, je na nich spousta prostoru pro fabulaci a čtení příběhů rodin a lidí, rodin vymřelých v jednom týdnu na spálu (Hrádek nad Nisou...), letců i s vrtulí na náhrobku (Kamenický Šenov)...
Nádhernou knihu lidských příběhů, sestavenou jen z epitafů, napsal kdysi Edgar Lee Masters, jmenuje se to Spoonriverská antologie a vyšlo to i v českém překladu (v té angličtině bych si to nevychutnal).
Knížka se také líbila tátovi a inspirovala ho k parafrázi  a vykreselení několika příběhů o lidech okolo "Lidé z malé vsi". Jenomže to napsal o živých a navíc jsme to na té vesnici četli nahlas právě těm... Byla to zajímavá zkušenost.
Hřbitov ve Střílkách mi ale připomenul, že jenom na takových místech si můžete ověřit, že někam patříte a že pořád máte své místo vyhrazené...




24. září 2010

Lektvary na hubnutí

jsou pro mne z devadesátých let spojené s reklamou, kde byl uváděn P.O.Box ve městě Brumov-Bylnice. Připadalo mi, že to je stejně fiktivní město jako idea hubnutí po práškách (je jen jeden recept "nežrat") nebo neviditelné město Kitěž, ale není to pravda, město Brumov-Bylnice není fiktivní, nýbrž existuje a je kousek od vlárského průsmyku a kousek od Štítné nad Vláří, kde měly školu Gabra a Málinka...
Hrad Brumov je opravený péčí místních obyvatel a fanatického historika, jsou tam podzemní výstavní sklepy (tím míním, že se v nich vystavuje...) a je tam malé přírodní divadlo a místo, kde si připravovali vatru na nějaké čarodějné reje. A hrozně tam fouká...





23. září 2010

Slivovice

se mi pojí se jménem Vizovice, ale není to pravda, ve Vizovicích mají zámek a cukrárnu s výbornou čokoládou a výtečnými bonbóny; hned za prodejnou zbraní...



A taky tam mají malý anglický park a malé francouzské parkové bludiště




22. září 2010

Máme tetu na Moravě (2)

a protože jsme jeli okolo, navštívili jsme ji a využili jsme i prodejny Znovínu v louckém klášteře. Klášter dnes snad už patří městu (jako spousta církevních staveb došel skoro k demolici skrz ČSLA...), část se opravuje a část opravil právě Znovín.


A mají tam výstavku lisů a kozu...

Četnické humoresky

se odehrávají kolem Brna, kde jezdím dost často.  Krásná oblá krajina, vinice, klid na pohled i na dotek, když se člověk zastaví. Je těžké věřit, že se tady před mnoha lety prali tři císaři; ten francouzský to vyhrál, prozatím, na hubu mu dali až na ruských pláních, jak píše L.N.Tolstoj.
Mohyla míru nad Slavkovem je památka na ty doby, i když (v souladu s hloupostí tohoto současného  světa) poněkud zkomercializovaná...




21. září 2010

Duch místa

neboli Genius Loci je zvláštní. Moc se nevyskytuje, ale na Velehradu je cítit. Jako kdyby tam věrozvěsti chodili mezi námi a k tomu jim tiše hrál Pavlica s Hradišťanem...













Tu písničku jsem nesnášel

Maminky nás, dítek z Osady, chodily v podvečer dvakrát každý týden cvičit do místní tělocvičny - duch Sokola byl v padesátých letech ještě naživu - ale taky nacvičovaly na spartakiádu, neb nová doba se valila vpřed. A protože na Osadě bydleli strejdové zajížděči, kteří měli za povinnost s novými autobusy z Liazu najezdit nějaké zkušební kilometry, tak doprava bývala bez problémů a proto maminky zajížděly do různých vesnic předvádět, jak cvičí a vůbec se jezdilo na výlety a zpívalo se a my jako mrňata jsme jezdili sebou. Jméno Martin v té době vůbec nebylo obvyklé (to až po dvaceti letech jsem se v pražských pracích mohl uohlížet na volání mladých maminek...),  jedině v té písničce o větříku o Buchlova, Kačence a Martinovi a protože maminky zjistily, že mne to štve, když tu písničku zpívají, tak se to stalo pravidlem, že aspoň jednou při každém takovém zájezdu zazněla....

To byl asi důvod, proč jsem nikdy na Buchlově nebyl, až teď. Je to krásný hrad, krásně na kopci, nad silnicí se spoustou zatáček a tedy spoustou mrtvol motorkářů...obávám se, že tam stačí jen chvíli počkat...


19. září 2010

Pravidelná údržba

je základem bojeschopnosti, tvrdili mi na vojně u rozvrzané V3S-ky. Opravovali ji vojáci Baláž a Kollár, odněkud z východu, stylem vystrčené ruky z pod kapoty a výkřikem "hentý oný bazmek...". A ten druhý věděl co s tím.
Takže ve stylu dodržování pravidelné údržby jsem strávil krásný týden v Luhačovicích lázních. Po několika dnech dešťů se v neděli podvečer obloha začala protrhávat a vypukl nádherný týden plný sluníčka.











Kdysi to vymýšlel pan "Samo" Jurkovič; kdo jste viděli Pustevny, tak tohle je stejný styl... Ale je to jak malované a krásně opravené a udržované. Dobrá minerálka, klidné parky, příjemní lidé, barevný podzim...

11. září 2010

Netykavky, rorýsi a havrani

Kdysi mi táta říkal, že když dozrají netykavky, končí léto; sledoval jsem to už jako kluk a obvykle to bylo na konci srpna, opravdu. Maminka vždycky léto ukončovala odletem jabloneckých rorýsů, asi v polovině srpna. A já jsem se naučil věštit v Neratovicích zimu podle příletu severních havranů: obvykle přilétali kolem mých narozenin, někdy na den, někdy plus mínus dva až tři dny.
Loni bylo tady v Jablonci nádherné léto, rorýsi ale odletěli počátkem srpna a když jsem se vracel začátkem října přes Prahu domů, nechtěl jsem věřit, ale uviděl jsem havrany na okololabských polích. Všechno pak vypuklo 15. října, kdy přes noc napadlo půl metru sněhu.
Tenhle víkend se udělalo - po pár dnech - pěkně. A protože - jak říkají piloti a závodníci - když člověk zažije něco nepříjemného, má se toho nebát a vrátit se a zkusit znova, tak po slejváku, který jsme tam zažili s Petrem a po různých plánech jsme dopoledne skončili na parkovišti na Jizerce u páně Kakrdovy hospody, s cílem se dostat na Pytlácké kameny. Proti tomu, jak jsem tam stál asi před měsícem to bylo opravdu o dost jiné...
  


Necestou pod Bukovcem, kolem žloutnoucích stromů, přes Jizeru, 
až na Pytlácké kameny, kam mi změnili cestu, značku...kdysi to tam kolem bylo obklopené vysokými stromy, pak (někdy v osmdesátých letech) to pamatuju zcela holé od smědavské cesty až po Velkou Jizerskou louku

 a dnes je tam docela slušný zárodek budoucího lesa, bohužel smrkově monokulturního...
Pytlácké kameny vypadají skoro jako tenkrát, když jsem tam kdysi strašně dávno přespával; větve, tlustý igelit pláštěnky Fatra Napajedla, kopřivová deka kolem sebe a zbytek pláštěnky nahoru...Bylo to někde nahoře, na vršku téhle skály

   Je to tam docela romatické, s průchody a chráněnými kytičkami...

a vzpomněl jsem si, jak mne tam tenkrát probrala ráno zima, sice v červnu, ale dost velká. Na druhé straně mně tam fascinoval východ slunce někdy kolem páté hodiny ráno...Nicméně mne to potěšilo, všechno jak si Jizerky pamatuju: plné mechu a vody

Pak už Pytlácké kameny a Jelení stráň na obzoru a rašeliniště Jizerky (borkoviště, která jsem tam kdysi s panem Suchlem viděl v plném provozu, když psal svoji dětskou knížku o Jizerce v šedesátých letech, jsou už dneska krásně zarostlá...)


 

   
Profláknutý obrázek Jizerky s Bukovcem, pod kterým už žloutnou stromy
Odpoledne jsem se díval z okna, a ono to žloutnutí už je i tady, nejen na Jizerce, kde před pár dny bylo -3. Tak nevím, netykavky letos snad ani nestihly dozrát, rorýsi odletěli na začátku srpna, stihnou to havrani před sněhem?