Geografický paradox

je to, že nejvyšší hora Španělska (Pico del Teide) je úplně mimo území španělských zemí, ale je na Tenerife. A vydali jsme se tam.

Na jižních ostrovech s horami je krásné to, že když jedete od moře, tak velmi rychle projedete všechna botanická pásma. Na Madeiře je to úplně fantastické, tady na Tenerife je to trochu vyprahlejší (protože asi jižnější) a ty změny jsou poměrně rychlé, v užších pásech.
Od palem dole u moře

 se rychle autem dostanete na hranici národního parku Teide, kde rostou borovice

Rostou z tufu, na kterém nechávají vrstvu suchého jehličí. To když vzplane...Ostatně jsme takovou oblast taky viděli...
Hřebenovou cestou jsme pak směřovali na Santa Cruz de Tenerife, největšího města.
Na té hřebenové cestě ( a cosi bylo vidět i z Pico del Teide) je místo podivně futuristické...

     U odbočky z hlavní cesty je napsáno, že tam jsou atmosférické observatoře a abychom jim nekazili vzduch, tak se tam nesmí.  Ale vypadá to jak z pohádky o mimozemské civilizaci.
A dál směrem na Santa Cruz de Tenerife a tam je pláž ke koupání, Playa de la Teresitas, kterou si tenerifané udělali tak, že z Afriky (nějak po zkušenostech odtud bych řekl, že za peníze EU) dovezli několik lodí saharského písku, takže to je jediná žlutá pláž na celém ostrově. Mají u ní vlnolam, pečují o ni a je tam spousta lidí i v pět odpoledne.

A pak jsme se po okružní dálnici projeli přes celý ostrov na východ, na Playa Paradiso, kde jsme měli hotel.