Prohledat tento blog

24. září 2015

Hračky

Co bych to nepřiznal. V každém chlapovi je pořád kluk, který si chce hrát. Kdysi hrozně dávno Microsoft, který zkoušel v kterém odvětví SW průmyslu by se dalo vydělat, vymyslel a pustil na trh Flight Simulator. Bylo to kdysi úplně na počátku věku počítačů: pamatuji si, že default letiště tam bylo O'Hara v Chicagu, letadlo nastavené na vzlet a ovládalo se to (blbě) myší a malovalo to grafiku občas kostičkama.  A protože se mi to líbilo a občas jsem se o tom zmiňoval, tak mi rodina podle pravidla "Kdo si hraje, nezlobí" před pár lety věnovala podobnou pěknou hračku - tentokrát se to ale jmenovalo MS Flight Simulator X De Luxe. Zajásal jsem, nainstaloval jsem a spustil. Objevil se krásný obrázek, tak jsem nastavil liberecké letiště, vybral si Cessnu 172, připojil joystick, spustil let...

...a zjistil, že se - když už jsem se těžce odlepil od země - motám jak blázen, vůbec nevím kde jsem a kam směřuju, padám a stoupám v neuvěřitelných úhlech, lomcuju joystickem... 
     Po nějaké době jsem se naučil odstartoval a letět,poměrně rovně, v nějakém směru a objevil jsem problém pozice aneb G(de)P(roboha)S(u). Když odstartuju, letím rovně, nějak se domotám do opačného kurzu, tak jak to, že netrefím zpátky na letiště?   Analýza letu mi ukazovala, že letím jinam, než si myslím, že letím a začal jsem objevovat, co všechno se za jedním SW produktem skrývá. V prvé řadě jsou tam nějaké budíky, které cosi ukazují. 

     A když jsem hledal jejich smysl na internetu, tak na mne začaly vypadávat zkratky jako VFR (Visual Flight Rules neboli pravidla létání, když vidím) a IFR (Instrument Flight Rules neboli pravidla létání, když nevidím ven a koukám jenom na ty budíky) a dále - abych se v těch budíkách vyznal - že 

  • jsou spousty manuálů FAA, což je americká asociace letectví, kde se popisuje skoro všechno, od jednoduché procedury (no, ono je asi pět postupů jak to zaletět...) otočky, až po VOR/NDB/DME/ADF navigaci a můžete se odtud učit teorii až do rána bílého 


  • je spousta leteckých nadšenců, kteří o tom létání nejen diskutují, ale dokonce dali dohromady VATSIM, což je virtuální prostor, kde - pokud se odvážíte a něco už o tom víte - si můžete zalítat jako pilot nebo dokonce pracovat jako řídící letového provozu a řešit ty neumětely, kteří neumí vzletové a přistávací procedury, ale motají se ostatním na dráze třeba jen LKPR  ale někteří i drze na Heathrow EGLL...to je vám pak zmatek...
  • máte možnost utratit spoustu peněz za "svůj domáci kokpit" a vybavit jej spoustou hardware, včetně pedálů, kniplů a podobně v levné či poněkud dražší verzi
  • je spousta programátorů, kteří vytvářejí různé SW, víceméně zdarma - za nejkrásnější považuji Plan-G, kde si můžete na celé zeměkouli nejen naplánovat VFR nebo IFR let, ale který vám při plánování pomáhá všemi možnými informacemi - kam smíte, kam nesmíte, jaký je výškový profil plánované trasy, jaká je vzdálenost, frekvence VOR, procedury ILS... 
      Dozvíte se spoustu zajímavostí: nevěděl jsem, že celá oblast kolem Krušných hor je RDPM (“Restricted, Prohibited, Danger Areas and Military") vyhrazená pro kluzáky. Ono samotné třídy pro vertikální rozčlenění prostoru...
  • kolem samotného MS FSX (i když s ním MS skončil asi 2005), je spousta lidí dodělávajících k tomu další a další letadla (nádherný Spitfire), objekty v terénu (třeba Ještěd) a pomocí SBuilderX si to můžete zkusit i sami.
  • jsou firmy nabízející různé mapové podklady až třeba po fotorealistickou Madeiru či zpřesnění cest pro VFR navigaci a můžete si za každou mapu utratit asi 600-1000 Kč.
   
     A tak s tím člověk může strávit hodiny a hodiny času, ať už učením se o "pravidlu levé ruky" (když letíte VFR kolem nějaké čáry - třeba pobřeží či silnice - lítá se tak, aby ta čára byla vlevo), vyzkoušet si chování ukazatelů VOR a DME na simulátoru Louise Montera a nebo si prostě naplánovat let z Liberce na nějaké alpské letiště v Rakousku a odstartovat a letět buď v konkrétním počasí, které v danou chvíli panuje nebo si nastavit sněhovou vánici; v letošním létě to bylo velmi osvěžující...   
     

8. září 2015

Když lidé plánují...

...Pánbůh se prý velkolepě baví. To tady skončila vedra a vydali jsme se na jih, na Madeiru. Na letišti krásně pršelo
a Madeira nás uvítala. A Pánbůh se zasmál a najednou se člověku neudělá dobře... a mohl jsem s trochou nostalgie za svým dřívějším zaměstnáním od rána sledovat jak probíhají procesy v portugalské nemocnici.
     Když se poradíte s pojišťovnou, doporučí vám státní zdravotní zařízení, které vás v akutním případě vezme na vědomí i bez plateb a mně dali i adresu. Takže najít nemocnici ve Funchalu šlo, všude jsou velké cedule, zaparkovat šlo také a v areálu najít Emergency šlo také, protože místní jsou velmi příjemní a ochotní lidé a pokud neumí anglicky, seženou někoho, kdo umí...
     Prvním krokem je paní (v bleděmodrém), která podle cedulky pojišťovny napíše do systému data a vytvoří a přimontuje pásek na ruku se jménem, kódy, časem a datem a od té chvíle jste sledovaný prvek v procesu. Pošle vás do další místnosti, kde modrý zřízenec organizuje provoz a sedátka a po chvilce se ozve hlásání a zřízenec po chvilce diskuse (kdy kouká na váš štítek) vás odešle do místnosti jen se závěsem, kde je žlutě oděný lékař; v tomto případě paní doktorka. Po anamnéze, zapisované přímo někam do systému, navrhne postup; základem jsou testy a kapačka s minerály. A další místnost, kde je řada zeleně oblečných lidí, kteří současně stěhují dovnitř a ven lůžka s pacienty, berou krev na testy, čistí rány a mají k tomu různé stolky s lahvičkami a nástroji, které si přisunují a působí to sice dojmem zmatku, ale plně kontrolovaného. Odběry, injekce, kapačka... a pak další místnost (spíše chodba) a čekání: odkapat litr trvá asi dvě a půl hodiny.
        
     Ale před koncem přijde zelený bratr, sdělí, že podle testů je třeba ještě nějaké minerály doplnit a nasadí další kapačku... a zase dvě a půl hodiny. Překvapilo mne, že kolem poledne začala zde sedící i ležící pacienty obcházet modrá paní a koukala na štítky; říkal jsem si jestli někoho nehledá, ale ona jenom (asi) kontrolovala od kdy tam člověk sedí, protože vzápětí přinesla misku zeleninové, vonící a dietně neslané polévky. To se opakovalo ještě odpoledne, ale na výběr byl čaj či káva a houska; tady jsem portugalské zdravotnictví vysoce ohodnotil.
       Paní doktorka byla nejen  příjemná a pěkná, ale i šikovná, protože věci se začaly zlepšovat a nakonec přišla se sadou papírů z tiskárny, kde byly napsány léky, vysvětlila který k čemu je, jak se má brát a jak dlouho a upozornila, že je potřeba se před odchodem ještě stavit v tom přijímacím centru. Tady mi také objasnili, jak se pozná papír od tiskárny od našeho "tiskopisového" receptu s razítkem. Modrá úřednice na každý tento papír nalepila malý štítek s kódem (odhaduji nemocnice) a hologramem, který asi značně ztěžuje padělání a bylo potřeba najít lékárnu. Je jich méně, než u nás  a jsou plné lidí a asi proto mají bedýnku známou z našich pošt: vyberete si "S receptem", "Bez receptu", "Priority" a dostanete pořadový lístek. Pak už to je jako u nás s trochou překvapení: zaplatil jsem za léky asi 42 EUR, dal jsem jí bankovku 50 EUR a k mému překvapení paní vytiskla jakýsi štítek s čárovým kódem, uchopila bankovku, odešla k podivné mašině, vložila čárový kód na štítku, vložila bankovku a mašinka ji sežrala a vyplivla drobné. Jestli to je trezor (mohou se tam točit docela slušné peníze) nebo jestli je to protikrádežní opatření, nevím...
   
       Pak už se věci postupně dostávaly k dobrému a Madeira se ukázala v celé své kráse a příjemnosti.  Zjistil jsem, že na východě, mezi Ribeiro Frio a Faialem jsou stále krásné staré úzké klikaté cesty.
A občas i s překvapením, když se ovce z Pico Arieiro rozhodly přes Poiso sestoupit do Faialu

Na srpen bylo počasí dost zvláštní, hodně mraků
 a místní mi vyprávěli jako velmi zajímavý úkaz to, že na letišti v Machico každý den našeho pobytu pršelo, což prý na srpen...
       Ale když se vyjede z mraků na severní stranu, je tam pořád sluníčko

a rostou tam výtečné ostružiny, obvykle ovšem  nad propastí...
       A stará známá místa: funchalské úzké uličky s malovanými dveřmi a baráčky



   místní muzika u (bohužel) zavřeného Golden Gate Cafe...to co tady hrají je Take Five od D.Bruebecka
A opět jedna zcela nová, šafránová rybí polévka v jedné malé hospůdce, kousek od katedrály
a veřejný vodovod uvnitř restaurace, takže se sem chodí lidé umývat a vůbec jim nevadíte...
     A stará i nová místa a místečka: Boca da Corrida je malý plácek, kam stoupáte a stoupáte a když už to skoro vůbec nejde dál tak, najednou vyjedete ke kapličce a musíte zastavit, protože před vámi je obrovská díra - údolí jeptišek.
 Bývalo to tam krásně obrostlé stromy, ty ale shořely v roce 2010
a vede odtamtud krásně označená cesta pod průsmyk Encumeada a cesta na Pico Grande; vede přes úzký skalní chodník asi dva metry široký a po obou stranách s několika sty metrů dolů...
 A stejně jako před lety, když jsme to šli, je tam mrak a mlha...
     Jak jsem se zmiňoval, z Pico Arieiro je dolů kolem údolí jeptišek nová silnička, prudká a padající a občas i s napadaným kamením. Nicméně tam zřídili "miradouro", dokonce i s bezbarierovým přístupem a fantastickým výhledem: opět na údolí jeptišek Cural das Freiras, ale z druhé strany toho kotle. Takže je nádherně vidět i údolí i Pico Grande
a i ten úzký chodník je vidět z druhé strany
     Prostě Madeira není moc na koupání, ale hodně je na chození a koukání. A také na jídlo; nepřekonatelné marinované mušle v O Portao, umocněné (skoro k dojetí) tím, že když  jsme tam přišli, pan vrchní se na nás díval a pak řekl, že si nás pamatuje z naší minulé návštěvy...před rokem.