Prohledat tento blog

30. října 2015

Někdo vymýšlí

a někdo pracuje. U nás se tahle zásada hlavně projevuje v rozdělení odpovědnosti za jídlo: řeknou mi, co mám udělat a já to uvařím; pro mne je strašná námaha to vymýšlet a tak jsem vděčný....  Včera to byla výzva "dala bych si candáta, ale nějak jinak...třeba na houbách?". Dobře.
      Asi 20 dkg candáta rozdělit na dvě porce a ocitronovat a osolit a odležet.  Asi 20 dkg oloupaných žampionů rozdělit na díly 2:1 a větší část nadrobno nakrájet. Na másle zpěnit nasekanou šalotku a na tom orestovat nasekané žampiony, osolit, okmínovat a když jsou podušené, přidat asi 2/3 kelímku kysané smetany; když to znovu provaříte, dostane to takovou zdrclou konzistenci, ale to je pro tohle jídlo docela dobré; asi by to nemělo téct...
      Candáta omoučit a grilovat na mřížce s olivovým olejem (4 min na straně s kůží, 2 min na straně bez kůže). Na horký talíř dát porci té smetano-houbové míšeniny a na to grilovanou rybu. Do výpeku přidat máslo a nahrubo nakrájený menší díl žampionů, trošku osolit a opékat. Když jsou hnědé, posypat jimi grilovanou rybu a výpek zalít zbytkem kysané smetany smíchané s bílým vínem a trochou vody; uvolní se šťáva a odpaří se to, takže na polití těch restovaných žampionů nahoře je jen lžička šťávy.
     A s bramborem... Chtěl jsem udělat fotku, ale neprozřetelně jsem to ochutnal...na fotku už nedošlo, protože napůl vyjedený talíř... Tak až příště.        

26. října 2015

Péťa Vařič

byla kdysi za studentských let moje oblíbená knížka a učil jsem se z ní vařit nebo přesněji mít nápady a drzost, co se všechno dá smíchat.  Nedávno jsem  dostal post z anglického vařicího blogu (nikoliv hot ale cooking), kde mne zaujalo, že to je jídlo na studentský rozpočet. A protože mne z čistě osobních důvodů zajímá i vaření bez lepku, pokusil jsem se..
     Miluju 'Fish-and-Chips', obecně ale anglické recepty ve mně vzbuzují velkou ostražitost. Když však je člověk nachcíplý, výborná kůra je vytvořit nové, neozkoušené jídlo a doplňovat to v procesu nějakým léčivým výtažkem.
     Takže jsem vzal o něco méně brambor než v originále (asi 30 dkg) a asi 120 g konzervovaného tuňáka, kterého jsem nechal okapat. Brambory na malé kousky jsem v osolené vodě uvařil a nechal chvíli horké oschnout, pak jsem je rozmačkal v misce, přidal toho okapaného kouskovaného tuňáka a šťávu z půlky citronu a rozmačkal a přidal spoustu nasekané pažitky.
      Vypadalo to docela rozumně
      a tak jsem pokračoval dál. Majonéza Poličanka s velmi drobně sekanou zelenou cibulkou do lednice, stejně tak ta směska ještě doplněná o jedno vejce a promíchaná. A chvilka na léčbu...
     Placky z té směsi se po odležení mají posypat "gluten-free" moukou a osmažit na troše oleje, ale zkusil jsem to i bez mouky a taky se to dobře opeče. No a obloženo oblohou "co je v lednici" to dopadlo takhle
a k mému překvapení je to výborné, i s těmi kousky citronu. Takže rychlé, z běžných surovin a jedlé. Bude zařazeno do repertoáru.

15. října 2015

Do stejné řeky...

      Na toho pana malíře jsem narážel od dětství.  Nejprve (pro mne poněkud zmatená knížka...bylo mi asi osm) Dýmka strýce Bonifáce, na které mne mimo tajemný nápis na fajfce ohromovaly i kresby, třeba Bob Sulivan s jedním zubem
 Nedivte se, bylo to koncem padesátých let a kolem sebe jsem viděl jenom věci podobné tomuhle...
a pak mne provázel dalšími a dalšími knížkami: Dobrodružství Toma Sawyera,
kde jsem poprvé zaregistroval tu jeho nádhernou zvláštní kombinaci žluté barvy a černé perokresby. Ta mne nalákala ke čtení i v knížce, kterou jsem v té době objevil kupodivu uchovanou ve fondu vesnické knihovny, totiž Explorer III.

A pak spousta dalších: knížky Arthura Ransoma o Vlaštovkách a Amazonkách a Dickovi s Dorotkou, které mne poprvé (ve vydání z třicátých let) nebavily a ke kterým jsem se po jejich vydání v KODce s Lhotákovými ilustracemi nadšeně vrátil (a dodnes vracím... :-).
Naprosto fascinující (psal se rok 1964 a tady frčel Timur a jeho parta...) Cesta slepých ptáků, plná záhad od stejně záhadného Ludvíka Součka

a, jak jsem dospíval, nadchl mne i Jarryho Nadsamec, snad i díky jeho ilustracím.


      Prostě, pan Lhoták mne fascinoval.  A někdy koncem šedesátých let byla takhle v mokrém podzimu v galerii Fronta výstava obrázků Kamila Lhotáka a to dokonce prodejní. A já jsem měl v kapse 1800 Kčs, které jsem dostal za řešení nějakých simulací pro jeden výzkumák v Praze na počítači Minsk22; byla to doba, kdy počítače byly ještě romantické tajemno....  Skoro roční práce se promítla do - pro mne - fantastické odměny; měl jsem tehdy na měsíc 400 Kčs a  oběd v menze stál 2,40 Kčs. Ovšem nástupní plat po vysoké byl 1450 - 1650 Kčs, aby tady nikdo nepokřikoval, že bylo líp...
       A já na té Lhotákově výstavě uviděl obrázek. Malý, asi 10 x 20 cm i s rámem. A na něm na modrém nebi vzducholoď. Žlutá. Se žlutou gondolou. A opletená přesně stejně jako klobouk Toma Sawyera nebo Explorer nebo řada jiných. Nic jiného. Ale co pro mne bylo nejdůležitější: za cenu 1600 Kčs.  A mně napadlo, že by ten Lhoták.... Pocit obrovské odpovědnosti mne vyděsil, takže jsem utekl. A přišel druhý den a zmítal jsem se v touze a nerozhodnosti... A přišel jsem třetí den - a obrázek tam už nebyl...

       Není divu, že jsem - když jsem se díky tipu od O. dozvěděl, že v Muzeu Kampa je výstava obrazů Kamila Lhotáka, končící v těchto dnech - zajásal....  a jel jsem se na ni podívat.   Ostatně Kampa patřila k místům, která jsem kdysi dávno v Praze navštěvoval a kde jsem hledal klid a ticho... Navíc, po Kampě jsem míval vynikající průvodkyni, paní Smetanovou (dokonce osobně) a její knížku.
      A všechno už teď bylo jinak. Klika v Lázeňské ulici č.p.9 je už dávno jiná, maltézský kostel je mohutně renovovaný a Velkopřevorské náměstí, kde jsem jednou seděl večer na chodníku pod plynovou lampou a v tom večerním tichu poslouchal Čajkovského klavírní koncert B-moll z jednoho otevřeného okna, tak tohle náměstí je dneska jeden zmatek
      Na mlýnské kolo Štepánského mlýna se nejde podívat, protože je obsypáno zámky
dům  č.p. 1 je zamčený a tehdejší byt paní Smetanové je opuštěný

Trnkův dům je zasypán auty a z tichého náměstíčka je ... řekněme... něco jako veřejný dům

       a náplavka, kde jsme kdysi s Jardou a Honzou popíjeli rum a čekali na noční vlak do Kladna je dneska úhledně vykamenovaná, nicméně ten strom, co jsme pod ním seděli, šel do pryč...

Na Kampě přibyla miminka Davida Černého  před muzeem
i když z Vltavy už fakující hradní ukazovák odvezli...
     Takže z celé mé dávné Kampy snad už zbyly jen sloupky
a válečky
       Pro mne byla Kampa kdysi nádhernou oázou klidu a snů. A dneska mne napadá, abych trochu vzpomenul paní Smetanovou a poněkud ji parafrázoval "Oáza klidu by nebyl špatný název pro lokál se slečnami...".  Ale je to už zcela jiná řeka...
 

6. října 2015

V Jizerkách

je počasí nevyzpytatelné. Mašinka mi doma  tvrdila, že bude pršet. Aladin mi v mobilu říkal, že bude pršet. Meteoradar ukazoval dešťovou frontu šinoucí se sem od jihozápadu. Tak tedy s našimi rakouskými přáteli do hor nebo do města?  Nakonec to byl kompromis, protože jsme se při cestě do Liberce zastavili na Nové louce a já jsem s hrdostí v hlase vyprávěl o dešťovém rekordu, který spustil stavbu přehrad v širém okolí.
     A pak jsme se jeli podívat do Liberce (ještě pořád nepršelo) do nově otevřené galerie v bývalých městských lázních. Pamatoval jsem si to z dob, kdy bazén byl plný vody a byl jsem na galerii zvědav.
     Prostě: krása. Rakouští přátele ocenili nápis nad vstupem "Franz Joseph Bad 1900" a my všichni jsme ocenili nádhernou úpravu interiéru,

i když občas je tam vidět, že to opravdu bývaly lázně

Momentálně je v bazénu výstava designu
  a když si projdete galerii moderního umění (Schikaneder) a menší staroholandské mistry ve stálých expozicích (stejně, naposled krásně maloval Van Eyck, pak už to šlo dolů...no ještě Vladimír Komárek a jeho husy), na závěr si můžete tu abstrakci zkusit  na vlastní kůži a ruce ve světle a písku s fotoaparátem. Je to takový přátelský obraz, do kterého jsme zasahovali všichni...
     Takže až v Liberci bude pršet...