Prohledat tento blog

8. června 2016

Nahoru, pořád nahoru

     V posledních letech jsme se vždy dostali na Encumeadu, ale cesta výš, na Paul da Serra, byla zavřená a v tunelech zhroucená... Skončili jsme na levadě na Folhadal nebo na Levada do Norte nad elektrárnou v Serra de Agua a bylo to příjemné, ale letos jsem se chtěl opravdu - po mnoha letech - na Paul da Serra dostat. Podle mapky

tam místo R110 vede i R222 a R209 a tak jsem se tam zkusil dostat přes ně. Diesel 1,3 VW měl na dvojku co dělat a šplhali jsme...A pořád v zatáčkách a pořád do kopce a pořád nahoru...a najednou se otevřela nudou zívající rovina
 náhorní planiny Paul da Serra
      Asi 1400 metrů nad mořem je najednou velké rovné místo, které připomíná naše Jizerské hory jak lesem
tak koneckonců i těmi větráky

      O kus dál směrem na Porto Moniz je nejprofláknutější levada Madeiry, totiž vodopád Rabacalu a  25 pramenů. Na parkoviště se člověk nedostane, autobusy přistávají jeden za druhým a cesta tam je viditelně zařízlá do úbočí a plná lidí...

     Tak jsme to vzali zpět, přes už otevřenou cestu na Encumeadu, chvíli ještě pokoukali po planině a jeli kolem Bica da Cana a Lombo da Mouro. Tvrdím, že to nejkrásnější pohled na Pico Ruivo, Pico Grande, Torres a Pico do Ariero, čili nejvyšší komplex Madeiry. Tentokrát ovšem byl zatažený a neviditelný. Tak snad příště...