Když se poradíte s pojišťovnou, doporučí vám státní zdravotní zařízení, které vás v akutním případě vezme na vědomí i bez plateb a mně dali i adresu. Takže najít nemocnici ve Funchalu šlo, všude jsou velké cedule, zaparkovat šlo také a v areálu najít Emergency šlo také, protože místní jsou velmi příjemní a ochotní lidé a pokud neumí anglicky, seženou někoho, kdo umí...
Prvním krokem je paní (v bleděmodrém), která podle cedulky pojišťovny napíše do systému data a vytvoří a přimontuje pásek na ruku se jménem, kódy, časem a datem a od té chvíle jste sledovaný prvek v procesu. Pošle vás do další místnosti, kde modrý zřízenec organizuje provoz a sedátka a po chvilce se ozve hlásání a zřízenec po chvilce diskuse (kdy kouká na váš štítek) vás odešle do místnosti jen se závěsem, kde je žlutě oděný lékař; v tomto případě paní doktorka. Po anamnéze, zapisované přímo někam do systému, navrhne postup; základem jsou testy a kapačka s minerály. A další místnost, kde je řada zeleně oblečných lidí, kteří současně stěhují dovnitř a ven lůžka s pacienty, berou krev na testy, čistí rány a mají k tomu různé stolky s lahvičkami a nástroji, které si přisunují a působí to sice dojmem zmatku, ale plně kontrolovaného. Odběry, injekce, kapačka... a pak další místnost (spíše chodba) a čekání: odkapat litr trvá asi dvě a půl hodiny.
Ale před koncem přijde zelený bratr, sdělí, že podle testů je třeba ještě nějaké minerály doplnit a nasadí další kapačku... a zase dvě a půl hodiny. Překvapilo mne, že kolem poledne začala zde sedící i ležící pacienty obcházet modrá paní a koukala na štítky; říkal jsem si jestli někoho nehledá, ale ona jenom (asi) kontrolovala od kdy tam člověk sedí, protože vzápětí přinesla misku zeleninové, vonící a dietně neslané polévky. To se opakovalo ještě odpoledne, ale na výběr byl čaj či káva a houska; tady jsem portugalské zdravotnictví vysoce ohodnotil.
Paní doktorka byla nejen příjemná a pěkná, ale i šikovná, protože věci se začaly zlepšovat a nakonec přišla se sadou papírů z tiskárny, kde byly napsány léky, vysvětlila který k čemu je, jak se má brát a jak dlouho a upozornila, že je potřeba se před odchodem ještě stavit v tom přijímacím centru. Tady mi také objasnili, jak se pozná papír od tiskárny od našeho "tiskopisového" receptu s razítkem. Modrá úřednice na každý tento papír nalepila malý štítek s kódem (odhaduji nemocnice) a hologramem, který asi značně ztěžuje padělání a bylo potřeba najít lékárnu. Je jich méně, než u nás a jsou plné lidí a asi proto mají bedýnku známou z našich pošt: vyberete si "S receptem", "Bez receptu", "Priority" a dostanete pořadový lístek. Pak už to je jako u nás s trochou překvapení: zaplatil jsem za léky asi 42 EUR, dal jsem jí bankovku 50 EUR a k mému překvapení paní vytiskla jakýsi štítek s čárovým kódem, uchopila bankovku, odešla k podivné mašině, vložila čárový kód na štítku, vložila bankovku a mašinka ji sežrala a vyplivla drobné. Jestli to je trezor (mohou se tam točit docela slušné peníze) nebo jestli je to protikrádežní opatření, nevím...
Pak už se věci postupně dostávaly k dobrému a Madeira se ukázala v celé své kráse a příjemnosti. Zjistil jsem, že na východě, mezi Ribeiro Frio a Faialem jsou stále krásné staré úzké klikaté cesty.
Na srpen bylo počasí dost zvláštní, hodně mraků
Ale když se vyjede z mraků na severní stranu, je tam pořád sluníčko
Jak jsem se zmiňoval, z Pico Arieiro je dolů kolem údolí jeptišek nová silnička, prudká a padající a občas i s napadaným kamením. Nicméně tam zřídili "miradouro", dokonce i s bezbarierovým přístupem a fantastickým výhledem: opět na údolí jeptišek Cural das Freiras, ale z druhé strany toho kotle. Takže je nádherně vidět i údolí i Pico Grande
