Prohledat tento blog

22. prosince 2019

Gumbo aneb bahenní oběd se Sinclairem Lewisem

   Sinclaira Lewise mám rád. Mimo spoustu jiných pěkných věcí napsal i povídku "Motýli ve světle obloukovek" z doby, kdy se svět uváděl do toho nepořádku, co v něm dneska je. A taky napsal krásnou průkopnickou povídku "Vzduch zdarma" a tam jsem poprvé uviděl slovo "gumbo".
   Překladatel ho použil normálně v textu, bez vyznačení třeba kurzívou, prostě jako že sem jiné slovo nepatří a jiné slovo ani nelze použít a bylo to ve chvíli, kdy slečna Boltwoodová na cestách středozápadu uvázla se svým autem na příšerně rozbahněné silnici ve směsi hlíny, jílu a vody, prostě gumbo...
 
   Uvízlo mi to slovíčko někde v paměti a teď, po spoustě let se najednou - při courání po You Tube - vynořilo, protože jsem narazil na RECEPT na gumbo. Recept na bahno? Bahenní představa se vynořila a já jsem zjistil, že jde (v jiné oblasti USA) o typické jídlo kreolů.
    A jméno? Někde v Africe pěstují rostlinu, které se česky říká ibiškovec jedlý neboli proskurník a odtud přišlo (přes Brazílii) s otroky i jméno do francouzko-španělské ameriky, i když zde užívané jméno je obvykle okra. Také se mu prý říká "ladies' fingers" a dokonce je okra pejorativním označením někoho, kdo má mastné a slizké prsty. V Africe té kytce prý říkali "ochinggômboa protože má tu vlastnost, že pouští sliz, používá se do jídel jako zahušťovadlo a tak se to husté jídlo dostalo do stejné roviny, jako blátivé cesty.

     Mám velmi rád jídla z jednoho hrnce, táhnoucí se a bublající, takže mne to nalákalo k předvánočnímu dobrodružství. Obvykle, když zkouším nové jídlo, najdu si sérii receptů, pročtu je, podívám se na návody na You Tube a pak si to nakonec udělám po svém.
    Převážná většina receptů obsahovala čokoládově hnědou jíšku. Tu umím, je dobrá, ale v receptech se vykytoval problém: spousta oleje, tedy dvě deci nebo deci a půl oleje a pak technologický postup: vyžeňte děti, vyžeňte manžela a pak (největší kámen úrazu) to 20 - 30 minut míchejte... Všiml jsem si, že youtubeři, kteří tyhle recepty předvádějí, jsou velmi prostorově významní a třeba...

   Naštěstí mi pak jeden pán na You Tube poradil, že chuť není v oleji ale v té mouce a v jeho receptu se začíná s hrnkem mouky (all-purpose) praženým v troubě na pekáčku. Když jsem si uvědomil, že čubrica, moje letní oblíbené bulharské koření na saláty, je v podstatě sušená saturejka a pražená mouka, pustil jsem se do toho. Udělal jsem to asi 35 minut na 220-200°C a dopadlo to zajímavě a vonělo to jako ta jíška. V jídle to chutná stejně a je to bez práce a tloustne se méně...

    Celý recept začíná Svatou Trojicí (Holy Trinity), což je stejné množství hrubě krájené cibule, řapíků celeru a zelené papriky.

   Tohle se postupně (na troše oleje) dusí, přidá se vývar, opečené kuře, klobáska, prostě jako je v receptu. Pak se (asi 20 minut před koncem) pražená mouka rozmíchá v troše vývaru a dostane to krásnou tmavou hnědou barvu
  a vlil jsem to do hrnce, který tím dostal také tmavou barvu
pak jsem přidal sekanou okru (kupodivu je normálně ke koupi na rohlik.cz 
a ještě asi 20 minut vařil...

     Bylo to výtečné a zařadilo se to do seznamu.


21. července 2019

Čtu si občas fantasy...

...a ve slavné Lukjaněnkově Hlídce, přesněji v Temné hlídce, kterou Lukjaněnko nenapsal, se velký mág Like živí soljankou. A neodolal jsem, vzal tři recepty z internetu,vymyslel čtvrtý a je to docela jedlé...

     Asi půlkilový kus předního, krku, kližky dáme s bobkovým listem, novým kořením a černým pepřem do osolené vody (asi 2 litry) a pomalu táhneme pár hodin, až je maso měkké. Vyberu ho, nechám vychladnout a nakrájím na nudličky. 
     Mezitím si spařím a oloupu dvě rajčata a nakrájím je na plátky. Na oleji či másle zpěním drobně krájenou větší cibuli a vmíchám rajčatový protlak/passatu (asi 10 dkg) a chvíli restuji a pak přiliju scezený vývar. Do pomalu vařící polévky přidám drobně nakrájené 2 kvašené solené okurky a trochu nálevu z nich - je to klíčová chuť. Dostanou se v pytlíku v prodejně obvykle vedle kysaného zelí nebo nakládané zeleniny, ale ty bývají málo slané, ideální jsou domácí "kvašáky". Ještě ta krájená rajčata a přidáme pár zelených nakrájených oliv podle chuti. Vložíme nakrájené maso a asi 20 minut ještě velmi pomalu prováříme. No a pak s kysanou smetanou, plátkem citronu, petrželkou podávám...  

10. července 2019

Teplo, dědečku, teplo...

Kdysi, v devadesátých letech, léto tady v Jablonci končilo odletem rorýsů asi v polovině srpna. O deset let později rorýsi ukončovali léto začátkem srpna a odlétali na jih. Letos přiletěli počátkem května a odletěli předevčírem, 8.7. 2019. A pak že není změna klimatu... 

2. července 2019

Toskánský salát

     Před pár lety jsem pracoval v Itálii na propojení švédského IS MOVEX s italským systémem Point-of-Sale a byl jsem v Bologni, v centrále firmy Intersport. Mimo to, že tam měli vynikající kávu, dávali tam ke svačině drobnosti a pochoutky a tam jsem objevil tenhle salát, kterému říkám omylně toskánský, protože to má být spíš "salát Emilia-Romagna". Jednoduché, rychlé, na léto, k červenému vínu...
      Do mísy dám na tenká kolečka nakrájenou červenou cibuli, na tenké plátky nakrájená zralá rajčata, dva či tři oloupané řapíky celeru nakrájené na drobné kostky, nasekanou petrželku, případně nasekanou zelenou cibulku, občas přidám i kapary. Osolím, opepřím, zastříknu balsamico octem.
      Na pánev dám dva či tři plátky toastového chleba na kostičky nakrájeného a opekám nasucho, pak přileju trochu olivového oleje a nasekané lístky bazalky a prohodím to (říkají prý tomu "tostare") a přihodím do mísky. Nechám chvíli odležet, aby se šťáva z rajčat vpila...
     Vynikající, jak říká O.
   

23. června 2019

Terceira

     Každý z těch tří ostrovů byl úplně jiný. Terceira je víceméně placatý ostrov se spoustou lidí a v neděli, kdy jsme jej projížděli, navštěvujících kostely a družících se ve vesničkách pod stany a na náměstích...
     Z ostrova Flores jsme přiletěli na mezinárodní letiště v městečku Lajes, které slouží i jako letecká vojenská základna, vyfasovali opět auto a jeli do hotelu v hlavním městě Angra do Heroísmo. Bez navigace, po Via Rapida, podle značení...a když jsme přijížděli (sobota odpoledne), snažil jsem se držet se hlavního proudu, protože hotel byl na druhé straně města a čekal jsem, že lidi prostě projíždějí, takže kde bude nejvíc aut... Uvázli jsme v zácpě a po chvíli poskakování jsme dojeli tam, kam mířila všechna auta: k obrovské skultpuře na kruhovém objezdu
vedle arény pro corridu...
     Ostatně, kam jinam v sobotu odpoledne na Terceiře... Hotel Terceia Mar jsme nakonec našli (patří také Bensaude Hotels, dokonce se stejným SSID Wi-Fi a heslem :-) ), byla to menší přízemní budova, takže mne recepční překvapil, když nás posílal do třetího patra - ukázalo se, že hotel je ve srázu a patra jsou směrem dolů od 4., kde je recepce... Nakonec z toho byl pokoj s krásným výhledem na Monte Brazil a tu hrdinskou zátoku; vlevo je vidět začátek pevnosti z doby Filipa Španělského. A s tím hrdinstvím to asi taky bylo jinak...
     Ostrov je velký a tak nejvyšší vršek (tisícovka) není příliš vidět. Měli jsme čas tak akorát na objetí ostrova po silničkách komel pobřeží: ve výtečném stavu, bez rigolů, dobře značené, se spoustou vyhlídek na pořád stejný profil pobřeží... Jsou tam ale odpočinková zákoutí a místa s nádhernými kytkami a podivuhodnými stromy.












      A v pondělí ráno vrátit auto a v šest na letišti a domů, opět přes Lisabon, opět s příjemným TAP Airlines. Bylo to krásné a díky...

22. června 2019

Dovolená je, když vám odnesou talíř...

...aspoň pro mne je to důležitý faktor. Neumím si představit dovolenou s horou vlečeného jídla a denním vařením. Čekali jsme portugalskou regionální kuchyni známou z Madeiry, vynikající hlavně díky zcela čerstvým surovinám. Na rozdíl od Madeiry je tady hodně hovězího a telecího a nedělají tu rybí polévky, což mne trochu mrzelo...Tohle byla jediná, na kterou jsme padli...
     Jedli jsme spíš večer, v hotelech a vše bylo výtečné, i když občas estetično převládlo nad obsahem. 
      Ale v Terra Nostra Garden měli výtečné ryby s batátovým rösti 
nebo výbornou kaldeiradu, známou právě z Madeiry
     Místní specialitou je "cozinho", řekli bychom po česku asi něco jako "vařenina". Příprava je trochu jako Setonův skautský hrnec: vezmou se různá masa, přidá se k nim různá zelenina, zabalí se to do listů a - pozor - najde se díra nad vulkánem, tam se to vloží, poleje vodou, ucpe a pár hodin táhne... V hotelu vám to ovšem z jejich hotelové díry naservírují úhledně, nahoře zeleninku 
 a ještě vám k dolní řadě mas říkají zleva: to je hovězí, to je kuřecí, to je "pig ear"... Na moment jsem polkl nasucho a pak, když to polili vývarem a přidali rýži, s jistou nedůvěrou ochutnal. Strávil jsem totiž kdysi týden na služební cestě na slovenskomaďarských hranicích, kde měli obrovské nádraží, výpočetní středisko s počítači, které mne zajímaly, ubytovnu pro dělníky na kolejovém svršku, kde jsem spal a kantýnu s mastným gulášem ze sekaných kostí a prasečích uch... A tohle to napravilo, protože jsem nevěděl, že to může být tak lahodné chuti a konzistence... Ve Furnasu je to ostatně obvyklý postup: takhle třeba kukuřici uvaří v gejzíru

a pak to prodají turistům...
     Jednoduché a vynikající šťavnaté grilované telecí na ostrově Flores 
     
tady je ryba jen osolená a ugrilovaná (a schovaná pod citrony) 
 tohle je treska s cibulí
 a tohle jsem udělal dobře, protože to je grilovaný tuňák, na který jsem se nejprve tvářil - po domácích zkušenostech - nedůvěřivě, ale bylo to krásně šťavnaté a opět jednoduché a výtečné.

      Místní vína jsou zajímavá, v červených je trochu cítit jakoby čedič, taková kamenitá, připečená chuť a nebylo to bentonitem :-)
      Dezertem je obvykle nějaké ovoce, tady hlavně ananas


19. června 2019

Flores

     Flores je konec Evropy směrem k západu. Tedy, je tam prý ještě čnící skalka, která je o kousek západněji, na téhle mapce viditelná, ale to se nedá počítat...  A vzhledem k tomu, že Flores je na jiné litosférické desce než ostatní Azorské ostrovy, cestuje si i jinak a jiným směrem. 
     Je to ostrov mrňavka, asi 15 x 25 km, když budu nadsazovat.  
    Nejsevernější z Azor je ostrůvek Corvu, který je vidět při příletu.   

    Malé letiště v Santa Cruz da Flores, kde je městečko navinuté na runway
a pohled z hotelu (kousek od runwaye, tam, kde je ten zelený bobeček) na Corvu
a skály.
     Ostrov se pyšní osídlením z 16.století, i když některé prameny prý říkají, že se tady velryby lovily už ve století čtrnáctém... Mají tam muzeum velryb, udělané z bývalé velrybářské fabriky, s rampou na velryby a kotlíky na velrybí tuk.




   
     Krajina je na ostrově opět krásně zelená
a trochu rozeklanější než na Sao Miguel.


     Všude jsou krávy, pro které dokonce staví terásky, aby mohly chodit vodorovně.

     Krávy, šplhající po srázech jako na Madeiře tady nemají, ale mají tu vynikající sýry místní výroby...
     A taky tu mají caldeirová jezera
různobarevná

v různé výšce,

některá i vyschlá
jako třeba Lagoa Seco (suché jezero)

a některá jezera mají i svůj soukromý vodopádek.

     Rostou tam zvláštní kytky a rostliny, některé endemitní a říká se, že mají hodně společného spíš se severní Amerikou než s Evropou 
     Na náhorní planině roste něco jako kleč, ono je tam dost větrno
a rostou tam divné invasivní stromy(Cryptomeria japonica), které na ostrov nepatří.

      Flores se nazývá "ostrov hortenzií"

a jak vidět, taky to není původní kytka, ale prý ptáky zavlečený druh z Floridy. A jak sjedete trochu níž, mají tam překrásné louky, skoro jak tady...

     Cestuje se opět nádherně; jakmile člověk vyjede od pobřeží na planinu kolem Morro Alto, nemusí se zdržovat ani zatáčkami. Silnice opět krásně udržené, bez děr...



     Ostrov je vlastně placka náhorní plošiny s jezery a děrami sopek, mírně klesající k západu, kde končí zlomem a nádhernými vodopády Ribeira Grande a Ribeira do Ferreiro 

     Jsou nad krásnými vesničkami Fajazinha a Faja Grande
a průvodce cestu k vodopádům nazývá "short walk". Dorazili jsme na parkoviště, byla tam cedulka, že k vodopádům 600m, tak jsem odhadoval, že bychom to mohli ujít. Asi po 100 metrech cesta začíná prudce stoupat (na těch 600 metrech je převýšení asi 210 m, to nikdo nikde neříká...) a cesta je seskládána z čedičových kusů různé velikosti, tvaru a stability... Tohle je přijatelnější kousek cesty,
pak jsme - naštěstí - uviděli hromadu nařezaných tyčí a půjčili jsme si je,
 protože to už přestávala být legrace. Těch 600 metrů jsme šli přes půl hodiny a mne mrazilo při pomyšlení na cestu zpátky po šikmých kamenech

    Nahoře, u vodopádů, nejprve uvidíte obrovské kontryhely nebo jak se to jmenuje
a pak nádherný pohled



i se zvukem

     Zpátky jsme to šli skoro hodinu, ale přežili... Všechno z těch vodopádů se stéká do Ribeira do Ferreiro

    Vedle těchto vodopádů je mnohem mohutnější vodopád na Ribeira Grande, ale prakticky nepřístupný.
     I po cestě se objevují geologické zajímavosti.


     Na ostrově jsou tři větší města (San Cruz das Flores, Lajes das Flores, Ponta Delgada) a menší a nejkrásnější vesnička Faja Grande.



     V městečkách seženete jen obtížně něco k jídlu, ale ve Faja Grande mají nejméně pět hospod. Na doporučení průvodce jsme zašli k Řekovi a strávili příjemné poledne s jídlem...
     Faja Grande (když nepočítám tu skálu kus dál na západ) je nejzápadnější a asi nejpříjemnější místo na ostrově. Tady je naprosto cítit to, co opakují v každém průvodcovském webu "Na Azorech běží čas jinak..." a co kdysi platilo na Madeiře a dnes už bohužel neplatí, když si nedáte pozor.



   
     A po třech dnech větrného slunného počasí (jen nečekaná noční bouře v hotelu zlikvidovala krásné skleněné stolky na terase a udělala z nich hromadu střepů...) a projetí celého ostrova, další přelet na ostrov Terceira.