Amálčin poslední den jsme odpoledne šli "sídlištní okruh" na rozdíl od "okruhu kolem přehrad". Horko. Na travnatém svahu vyloženi obnažení lidé, někdy až k drzosti... Tak pomalu kráčíme a necháme zvířata očuchávat rohy, když k nám přistoupí starší paní, v ruce drží klíčky od auta a ptá se:
"Neviděli jste, prosím, tady malého černého psíka. On mi utekl...".
"Bohužel, neviděli. A kde a kdy asi?"
"No, ráno. On se nějak prohrabal pod plotem...".
To mne překvapilo, protože sídliště ploty nemá, tak se ptám
"Tady?"
"Ne, oni tady bydlí naši známí a on už nám sem utekl jednou, tak mne napadlo..."
"No, tak má aspoň známku a podle té by se mohl najít...".
"Nemá, on utekl jen tak. Víte, my bydlíme na Dolině".
Protože z Doliny je to přes celé město k nám asi pět kilometrů, pokýval jsem hlavou, popřál hodně zdaru a otáčel se psy k odchodu. Paní mne zastavila:
" A nechcete na me telefon , kdybyste ho tady viděli?"
Jak mne učí naši obchodníci "slibem nezarmoutíš", tak jsem si napsal číslo jejího telefonu do mobilu a s přáním úspěchu jsme se psy pokračovali dál...Protože malý pes ztracený v Jablonci...forget it...
Okruh sídlištěm je místo, kde se potkává spousta psů, takže jeho průchod je pro ty naše velmi složitý a plný různých signalizací a čmuchání a analýzy míst...Asi po půl hodině to všechno Arco s Amálkou obešli, popřetahovali se o několik klacků, různě číhali na různé psy s kterými se zdravili a na konci cesty, někde poblíž místa, kde jsme potkali tu paní, na trávě najednou malý čený pes. A když jsme přišli blíž, vidíme, že bez obojku. Takový pes se špatně chytá, tak jsem zavolal té paní a říkámn, že ho asi vidím, ale že se nedá chytit.
"Já tam hned pojedu, za chvilku tam budu..."
A pes utíkal. Vypadal jako "on the road", prostě běžel nějak a někam, tak se psy za ním. A pes zrychloval...Horko...A pořád za ním. Psí potvůrky to braly jako zábavu, mne to přestávalo bavit, tak volám znovu:
"Halo, on tady utíká. Kdy asi přijedete?"
"No my už jsme tady, jak jsme se potkali, kde jste vy?"
"Jeďte na parkoviště naproti Jablonexu, on tam tím směrem nějak běží"
"Dobře, pojedu tam a vnučka poběží za vámi..."
Pes nabíral čím dál větší rychlost, naštěstí nás vnučka doběhla, tak říkám "Utekl tudy, směrem jako k parkovišti, ale už ho nevidím...". A šli jsme domů...
Asi po dvaceti minutách, už doma, udýchaní v tom horku, cinknul mobil: "Moc děkujeme, psíka jsme našly...". Tak zase jeden skautský dobrý skutek. A Amálka měla na závěr bojovku...
Žádné komentáře:
Okomentovat