Na toho pana malíře jsem narážel od dětství. Nejprve (pro mne poněkud zmatená knížka...bylo mi asi osm)
Dýmka strýce Bonifáce, na které mne mimo tajemný nápis na fajfce ohromovaly i kresby, třeba
Bob Sulivan s jedním zubem
Nedivte se, bylo to koncem padesátých let a kolem sebe jsem viděl jenom věci podobné tomuhle...
a pak mne provázel dalšími a dalšími knížkami: Dobrodružství Toma Sawyera,
kde jsem poprvé zaregistroval tu jeho nádhernou zvláštní kombinaci žluté barvy a černé perokresby. Ta mne nalákala ke čtení i v knížce, kterou jsem v té době objevil kupodivu uchovanou ve fondu vesnické knihovny, totiž
Explorer III.
A pak spousta dalších: knížky Arthura Ransoma o Vlaštovkách a Amazonkách a Dickovi s Dorotkou, které mne poprvé (ve vydání z třicátých let) nebavily a ke kterým jsem se po jejich vydání v KODce s Lhotákovými ilustracemi nadšeně vrátil (a dodnes vracím... :-).
Naprosto fascinující (psal se rok 1964 a tady frčel Timur a jeho parta...) Cesta slepých ptáků, plná záhad od stejně záhadného
Ludvíka Součka
a, jak jsem dospíval, nadchl mne i Jarryho Nadsamec, snad i díky jeho ilustracím.
Prostě, pan Lhoták mne fascinoval. A někdy koncem šedesátých let byla takhle v mokrém podzimu v galerii
Fronta výstava obrázků Kamila Lhotáka a to dokonce prodejní. A já jsem měl v kapse 1800 Kčs, které jsem dostal za řešení nějakých simulací pro jeden výzkumák v Praze na počítači Minsk22; byla to doba, kdy počítače byly ještě romantické tajemno.... Skoro roční práce se promítla do - pro mne - fantastické odměny; měl jsem tehdy na měsíc 400 Kčs a oběd v menze stál 2,40 Kčs. Ovšem nástupní plat po vysoké byl 1450 - 1650 Kčs, aby tady nikdo nepokřikoval, že
bylo líp...
A já na té Lhotákově výstavě uviděl obrázek. Malý, asi 10 x 20 cm i s rámem. A na něm na modrém nebi vzducholoď. Žlutá. Se žlutou gondolou. A opletená přesně stejně jako klobouk Toma Sawyera nebo Explorer nebo řada jiných. Nic jiného. Ale co pro mne bylo nejdůležitější: za cenu 1600 Kčs. A mně napadlo, že by ten Lhoták.... Pocit obrovské odpovědnosti mne vyděsil, takže jsem utekl. A přišel druhý den a zmítal jsem se v touze a nerozhodnosti... A přišel jsem třetí den - a obrázek tam už nebyl...
Není divu, že jsem - když jsem se díky tipu od O. dozvěděl, že v Muzeu Kampa je výstava obrazů Kamila Lhotáka, končící v těchto dnech - zajásal.... a jel jsem se na ni podívat. Ostatně Kampa patřila k místům, která jsem kdysi dávno v Praze navštěvoval a kde jsem hledal klid a ticho... Navíc, po Kampě jsem míval vynikající průvodkyni, paní
Smetanovou (dokonce osobně) a její
knížku.
A všechno už teď bylo jinak. Klika v Lázeňské ulici č.p.9 je už dávno jiná, maltézský kostel je mohutně renovovaný a Velkopřevorské náměstí, kde jsem jednou seděl večer na chodníku pod plynovou lampou a v tom večerním tichu poslouchal Čajkovského klavírní koncert B-moll z jednoho otevřeného okna, tak tohle náměstí je dneska jeden zmatek
Na mlýnské kolo Štepánského mlýna se nejde podívat, protože je obsypáno zámky
dům č.p. 1 je zamčený a tehdejší byt paní Smetanové je opuštěný
Trnkův dům je zasypán auty a z tichého náměstíčka je ... řekněme... něco jako veřejný dům
a náplavka, kde jsme kdysi s Jardou a Honzou popíjeli rum a čekali na noční vlak do Kladna je dneska úhledně vykamenovaná, nicméně ten strom, co jsme pod ním seděli, šel do pryč...
Na Kampě přibyla miminka
Davida Černého před muzeem
i když z Vltavy už fakující hradní ukazovák odvezli...
Takže z celé mé dávné Kampy snad už zbyly jen sloupky
a válečky
Pro mne byla Kampa kdysi nádhernou oázou klidu a snů. A dneska mne napadá, abych trochu vzpomenul paní Smetanovou a poněkud ji parafrázoval "Oáza klidu by nebyl špatný název pro lokál se slečnami...". Ale je to už zcela jiná řeka...
