Prohledat tento blog

5. prosince 2015

Sidra nebo cider

     Cider jsem kdysi objevil ve Vichy, kde jsme si dávali slané palačinky a k tomu keramické poháry plné nádherného voňavého nápoje. Pak mi v Navalagamelle předvedli, jak se v Asturii nalévá a pije sidra
  což se prý dá natrénovat, protože moje dcera to také umí

     a kus od Gijonu  mi  v muzeu ukázali, jak se to v Asturii vyrábí a proč se tamní sidra nedá vyvážet: prý z lahví létají špunty, když to převážejí přes hory...

     Už se to konečně dostalo až sem: španělskou sidru jde koupit v Toro Blanco, kde je hodně suchá navarrská, ale běžně se dostane více nasládlý cider (to je totéž, jen odjinud) - levnější KingWood Dry nebo nějaké vyzrálé archivní třeba v M&S nebo speciálních prodejnách. A dá se z toho výborně vařit.

     Tenhle recept je z kraje Sommersetu, jejichž cider je výtečný. Pro dva lidi asi 30 dkg chlazené tresky nakrájím na kostičky, 20 dkg očištěných žampionů také na kostičky a dám do nižšího kastrůlku, natřu olejem, zaleju cidrem (asi deci, aby to bylo poněkud zakryté) a pod pokličkou asi 25 minut peču ve vyhřáté troubě. Mezitím si z brambor udělám tužší kaši. Upečenou rybu vyndám, šťávu sleju a do toho kastrůlku na stěny namažu kaši, do středu dám zpátky rybu s žampiony, posypu strouhaným čedarem a nakrájenými výraznějšími rajčátky a dám na chvíli do rozpálené trouby a pak přepnu na gril - cílem je opéct kaši na boku a současně i sýr a rajčátka ugrilovat.  V pánvičce udělám z trošky mouky jíšku  a zaleju ji šťávou z ryby a provařím (nebo to zahustím bezlepkovým škrobem); pozor - moc mouky znamená nepoživatelnou kaši, jak se mi povedlo napoprvé... A pak tou šťávou polévám naservírovanou rybu z kastrolku.

     Venkovská francouzská verze dalšího jídla spočívá v tom, že kuřecí nohy nebo rozporcované kuře osuším, nasolím a opepřím a na másle opražím dohněda a do pekáčku s tím. Do výpeku případně přihodím trochu suché šunky a opeču ale v každém případě pak zaleju cidrem a nechám chvilku provařit a kuře tím zaleju. Špetka česneku tomu také dá další chuť, ale tak půl stroužku max.  A pak se to jenom nechám táhnout při 120-140° třeba dvě tři hodiny; nakonec lze dogrilovat, ale to na venkově nedělali. Stačí bílé pečivo. Chutě to má podle (ne)slazení cideru nebo sidry.

     A na poslední dobrůtku je vhodná suchá sidra: pikantní klobásku nakrájím na půlcentimetrová kolečka a opeču po jedné a pak po druhé straně na pánvi a když už se druhá strana dopéká, zaleju sidrou tak, aby ty kolečka byly akorát ponořený a chvíli v tom provářím. Klobáska pustila tuk a šťáva se krásně vyvaří a zahustí...Ale jde to i s méně sladkým ciderem.

   

28. listopadu 2015

Smějí se mi

pro mé jídelní alergie. Nemohu říci potravinové, lepek ani celer mi nevadí. První mojí alergií je totiž vůně a to z kokosu. Kdysi jsem jako dítě jedl kokosky a nic, ale pak po mnoha letech se pro mne stalo například zcela nepoživatelné pečivo z Hery, dokonce jsem musel utíkat od trouby i v procesu pečení, kdy ten kokosový tuk řádil. Tím pádem jím jenom koláče a sladkosti domácí výroby, které jsou pro mne nealergické, i když tady kdysi bývaly pokusy neodpovědných dětí a partnerů tuhle moji vlastnost zkoušet, protože "to je blbost, to přece nikdo nemůže mít...". Mám a fungovalo to.
      Druhá moje jídelní alergie je ještě podivnější. Když se dobře najím, začnu slzet a kýchat a smrkat, prostě senná rýma po jídle. Zkoušel jsem sledovat různé komponenty jídla a jejich vliv, ale za několik let se mi nepodařilo na nic přijít. Stačí dobré jídlo... Funguje to často doma, kde vařím, občas u příbuzných a známých, kde také občas jím, no a sem tam v nějaké restauraci. Dnešní oběd mne inspiroval k pokusu na lidech: dejte si, budete kýchat jako já?
      K receptu: mám totiž bratra a občas se provokujeme kuchařskými výtvory.  Má speciality, na které k němu chodíme a jeho grilování ve stodole je výtečné. A mezi spoustou příloh k masíčku dělává i grilované žampiony. Jsou výborné, ale když je venku poprašek sněhu, je to potřeba reprodukovat v troubě.
To se vezme pár větších žampionů (ne Portobello, menších a masitějších), asi 2-3 na osobu, očistí se a oloupou a vybere se noha a hlavy se dají do pekáčku na trochu olivového oleje. Do každého klobouku přidávám asi půl lžičky sojové omáčky.

     Nohy nasekám na drobno a na trošce másla podusím

     Tu podušenou směs, když na pánvičce vystydne, smíchám asi se stejným množstvím nahrubo nastrouhané Nivy a nasypu do klobouků.

     Pak na každý dám kousek dobrého tyrolského voňavého špeku

a dám nahoru do rozehřáté trouby, 200°C asi na pět až sedm minut podle velikosti a pak ještě asi 2-3 minuty pustím gril.  Pak už potřebujete jen trochu chleba na tu báječnou šťávu, kterou to pustilo; dá se vylepšit před pečením ještě přidáním jedné či dvou lžic bílého vína...  

       Zkuste to, já jsem zase kýchal.

27. listopadu 2015

Mezi létem a zimou

Zima pro mnohé znamená sportovní nadšení a radovánky plné pohybu, pro mne a našeho psa je to spíš čas přípravy na nadcházející mrazy pomocí dobrého jídla.  A jako vzpomínka na léto se to dneska odehrávalo v rybím stylu; postupně, ta polévka je poměrně sytící...
     Rybí dýňovou polévku jsem poprvé jedl na Madeiře a tohle je sladkovodní variace (z lososa je to divné, ale třeba kousky mořské štiky...):
     Malou dýni Hokkaido očistit a nakrájet, vyndat vnitřek s jadérky a zbytek včetně slupky nakrájet na kostičky asi 2 cm; do trouby na cca 180 a asi 25 minut péct. Mělo by to trošku zkaramelizovat.   V hrnci na másle osmažit nakrájenou cibuli a trochu (stroužek max) utřeného česneku, pak přihodit tu upečenou dýni a chvilku restovat. Když zpracovávám ryby, nechávám si různé páteřové a jiné zbytky zmrznout  a teď jsem z nich udělal asi litr vývaru (nové koření, černý celý pepř, bobkový list, sůl...). Tím tu orestovanou dýni zalít, přidat lžičku citronové šťávy a muškát nebo muškátový květ dle chuti a asi půl hodiny vařít.  Dle chuti osolit a opepřit a rozmixovat, případně trochu naředit. Asi 100-200 ml šlehačky vmíchat a vložit (pokud je) obrané maso z vývaru. A kousky ryby opéct na másle a vhodit a nechat chvilku na velmi mírném plameni proležet. Je to báječné.

     Druhým chodem byla klasika: grilovaný candát (osolené, ocitronované, odleželé filé, osušené a posypané směsí mouky a škrobu, trochy soli a mletého kmínu) na lůžku z restovaných žampionů (cibulka, máslo, sůl, pepř, kmín, krájené žampiony) a s vařenými bramborami.

     Tak se nebojím, zimo, můžeš přijít.  Ještě si proti tobě někdy udělám fabadu a plněné bramborové knedlíky s kysaným zelím. Doplněno utopenci dle receptu paní Černé  bude houby zle.  A mám tam z Drmolova vinařství výborný Pinot Noire pod uměleckým pseudonymem Modré Rulandské... 

30. října 2015

Někdo vymýšlí

a někdo pracuje. U nás se tahle zásada hlavně projevuje v rozdělení odpovědnosti za jídlo: řeknou mi, co mám udělat a já to uvařím; pro mne je strašná námaha to vymýšlet a tak jsem vděčný....  Včera to byla výzva "dala bych si candáta, ale nějak jinak...třeba na houbách?". Dobře.
      Asi 20 dkg candáta rozdělit na dvě porce a ocitronovat a osolit a odležet.  Asi 20 dkg oloupaných žampionů rozdělit na díly 2:1 a větší část nadrobno nakrájet. Na másle zpěnit nasekanou šalotku a na tom orestovat nasekané žampiony, osolit, okmínovat a když jsou podušené, přidat asi 2/3 kelímku kysané smetany; když to znovu provaříte, dostane to takovou zdrclou konzistenci, ale to je pro tohle jídlo docela dobré; asi by to nemělo téct...
      Candáta omoučit a grilovat na mřížce s olivovým olejem (4 min na straně s kůží, 2 min na straně bez kůže). Na horký talíř dát porci té smetano-houbové míšeniny a na to grilovanou rybu. Do výpeku přidat máslo a nahrubo nakrájený menší díl žampionů, trošku osolit a opékat. Když jsou hnědé, posypat jimi grilovanou rybu a výpek zalít zbytkem kysané smetany smíchané s bílým vínem a trochou vody; uvolní se šťáva a odpaří se to, takže na polití těch restovaných žampionů nahoře je jen lžička šťávy.
     A s bramborem... Chtěl jsem udělat fotku, ale neprozřetelně jsem to ochutnal...na fotku už nedošlo, protože napůl vyjedený talíř... Tak až příště.        

26. října 2015

Péťa Vařič

byla kdysi za studentských let moje oblíbená knížka a učil jsem se z ní vařit nebo přesněji mít nápady a drzost, co se všechno dá smíchat.  Nedávno jsem  dostal post z anglického vařicího blogu (nikoliv hot ale cooking), kde mne zaujalo, že to je jídlo na studentský rozpočet. A protože mne z čistě osobních důvodů zajímá i vaření bez lepku, pokusil jsem se..
     Miluju 'Fish-and-Chips', obecně ale anglické recepty ve mně vzbuzují velkou ostražitost. Když však je člověk nachcíplý, výborná kůra je vytvořit nové, neozkoušené jídlo a doplňovat to v procesu nějakým léčivým výtažkem.
     Takže jsem vzal o něco méně brambor než v originále (asi 30 dkg) a asi 120 g konzervovaného tuňáka, kterého jsem nechal okapat. Brambory na malé kousky jsem v osolené vodě uvařil a nechal chvíli horké oschnout, pak jsem je rozmačkal v misce, přidal toho okapaného kouskovaného tuňáka a šťávu z půlky citronu a rozmačkal a přidal spoustu nasekané pažitky.
      Vypadalo to docela rozumně
      a tak jsem pokračoval dál. Majonéza Poličanka s velmi drobně sekanou zelenou cibulkou do lednice, stejně tak ta směska ještě doplněná o jedno vejce a promíchaná. A chvilka na léčbu...
     Placky z té směsi se po odležení mají posypat "gluten-free" moukou a osmažit na troše oleje, ale zkusil jsem to i bez mouky a taky se to dobře opeče. No a obloženo oblohou "co je v lednici" to dopadlo takhle
a k mému překvapení je to výborné, i s těmi kousky citronu. Takže rychlé, z běžných surovin a jedlé. Bude zařazeno do repertoáru.

15. října 2015

Do stejné řeky...

      Na toho pana malíře jsem narážel od dětství.  Nejprve (pro mne poněkud zmatená knížka...bylo mi asi osm) Dýmka strýce Bonifáce, na které mne mimo tajemný nápis na fajfce ohromovaly i kresby, třeba Bob Sulivan s jedním zubem
 Nedivte se, bylo to koncem padesátých let a kolem sebe jsem viděl jenom věci podobné tomuhle...
a pak mne provázel dalšími a dalšími knížkami: Dobrodružství Toma Sawyera,
kde jsem poprvé zaregistroval tu jeho nádhernou zvláštní kombinaci žluté barvy a černé perokresby. Ta mne nalákala ke čtení i v knížce, kterou jsem v té době objevil kupodivu uchovanou ve fondu vesnické knihovny, totiž Explorer III.

A pak spousta dalších: knížky Arthura Ransoma o Vlaštovkách a Amazonkách a Dickovi s Dorotkou, které mne poprvé (ve vydání z třicátých let) nebavily a ke kterým jsem se po jejich vydání v KODce s Lhotákovými ilustracemi nadšeně vrátil (a dodnes vracím... :-).
Naprosto fascinující (psal se rok 1964 a tady frčel Timur a jeho parta...) Cesta slepých ptáků, plná záhad od stejně záhadného Ludvíka Součka

a, jak jsem dospíval, nadchl mne i Jarryho Nadsamec, snad i díky jeho ilustracím.


      Prostě, pan Lhoták mne fascinoval.  A někdy koncem šedesátých let byla takhle v mokrém podzimu v galerii Fronta výstava obrázků Kamila Lhotáka a to dokonce prodejní. A já jsem měl v kapse 1800 Kčs, které jsem dostal za řešení nějakých simulací pro jeden výzkumák v Praze na počítači Minsk22; byla to doba, kdy počítače byly ještě romantické tajemno....  Skoro roční práce se promítla do - pro mne - fantastické odměny; měl jsem tehdy na měsíc 400 Kčs a  oběd v menze stál 2,40 Kčs. Ovšem nástupní plat po vysoké byl 1450 - 1650 Kčs, aby tady nikdo nepokřikoval, že bylo líp...
       A já na té Lhotákově výstavě uviděl obrázek. Malý, asi 10 x 20 cm i s rámem. A na něm na modrém nebi vzducholoď. Žlutá. Se žlutou gondolou. A opletená přesně stejně jako klobouk Toma Sawyera nebo Explorer nebo řada jiných. Nic jiného. Ale co pro mne bylo nejdůležitější: za cenu 1600 Kčs.  A mně napadlo, že by ten Lhoták.... Pocit obrovské odpovědnosti mne vyděsil, takže jsem utekl. A přišel druhý den a zmítal jsem se v touze a nerozhodnosti... A přišel jsem třetí den - a obrázek tam už nebyl...

       Není divu, že jsem - když jsem se díky tipu od O. dozvěděl, že v Muzeu Kampa je výstava obrazů Kamila Lhotáka, končící v těchto dnech - zajásal....  a jel jsem se na ni podívat.   Ostatně Kampa patřila k místům, která jsem kdysi dávno v Praze navštěvoval a kde jsem hledal klid a ticho... Navíc, po Kampě jsem míval vynikající průvodkyni, paní Smetanovou (dokonce osobně) a její knížku.
      A všechno už teď bylo jinak. Klika v Lázeňské ulici č.p.9 je už dávno jiná, maltézský kostel je mohutně renovovaný a Velkopřevorské náměstí, kde jsem jednou seděl večer na chodníku pod plynovou lampou a v tom večerním tichu poslouchal Čajkovského klavírní koncert B-moll z jednoho otevřeného okna, tak tohle náměstí je dneska jeden zmatek
      Na mlýnské kolo Štepánského mlýna se nejde podívat, protože je obsypáno zámky
dům  č.p. 1 je zamčený a tehdejší byt paní Smetanové je opuštěný

Trnkův dům je zasypán auty a z tichého náměstíčka je ... řekněme... něco jako veřejný dům

       a náplavka, kde jsme kdysi s Jardou a Honzou popíjeli rum a čekali na noční vlak do Kladna je dneska úhledně vykamenovaná, nicméně ten strom, co jsme pod ním seděli, šel do pryč...

Na Kampě přibyla miminka Davida Černého  před muzeem
i když z Vltavy už fakující hradní ukazovák odvezli...
     Takže z celé mé dávné Kampy snad už zbyly jen sloupky
a válečky
       Pro mne byla Kampa kdysi nádhernou oázou klidu a snů. A dneska mne napadá, abych trochu vzpomenul paní Smetanovou a poněkud ji parafrázoval "Oáza klidu by nebyl špatný název pro lokál se slečnami...".  Ale je to už zcela jiná řeka...
 

6. října 2015

V Jizerkách

je počasí nevyzpytatelné. Mašinka mi doma  tvrdila, že bude pršet. Aladin mi v mobilu říkal, že bude pršet. Meteoradar ukazoval dešťovou frontu šinoucí se sem od jihozápadu. Tak tedy s našimi rakouskými přáteli do hor nebo do města?  Nakonec to byl kompromis, protože jsme se při cestě do Liberce zastavili na Nové louce a já jsem s hrdostí v hlase vyprávěl o dešťovém rekordu, který spustil stavbu přehrad v širém okolí.
     A pak jsme se jeli podívat do Liberce (ještě pořád nepršelo) do nově otevřené galerie v bývalých městských lázních. Pamatoval jsem si to z dob, kdy bazén byl plný vody a byl jsem na galerii zvědav.
     Prostě: krása. Rakouští přátele ocenili nápis nad vstupem "Franz Joseph Bad 1900" a my všichni jsme ocenili nádhernou úpravu interiéru,

i když občas je tam vidět, že to opravdu bývaly lázně

Momentálně je v bazénu výstava designu
  a když si projdete galerii moderního umění (Schikaneder) a menší staroholandské mistry ve stálých expozicích (stejně, naposled krásně maloval Van Eyck, pak už to šlo dolů...no ještě Vladimír Komárek a jeho husy), na závěr si můžete tu abstrakci zkusit  na vlastní kůži a ruce ve světle a písku s fotoaparátem. Je to takový přátelský obraz, do kterého jsme zasahovali všichni...
     Takže až v Liberci bude pršet...

24. září 2015

Hračky

Co bych to nepřiznal. V každém chlapovi je pořád kluk, který si chce hrát. Kdysi hrozně dávno Microsoft, který zkoušel v kterém odvětví SW průmyslu by se dalo vydělat, vymyslel a pustil na trh Flight Simulator. Bylo to kdysi úplně na počátku věku počítačů: pamatuji si, že default letiště tam bylo O'Hara v Chicagu, letadlo nastavené na vzlet a ovládalo se to (blbě) myší a malovalo to grafiku občas kostičkama.  A protože se mi to líbilo a občas jsem se o tom zmiňoval, tak mi rodina podle pravidla "Kdo si hraje, nezlobí" před pár lety věnovala podobnou pěknou hračku - tentokrát se to ale jmenovalo MS Flight Simulator X De Luxe. Zajásal jsem, nainstaloval jsem a spustil. Objevil se krásný obrázek, tak jsem nastavil liberecké letiště, vybral si Cessnu 172, připojil joystick, spustil let...

...a zjistil, že se - když už jsem se těžce odlepil od země - motám jak blázen, vůbec nevím kde jsem a kam směřuju, padám a stoupám v neuvěřitelných úhlech, lomcuju joystickem... 
     Po nějaké době jsem se naučil odstartoval a letět,poměrně rovně, v nějakém směru a objevil jsem problém pozice aneb G(de)P(roboha)S(u). Když odstartuju, letím rovně, nějak se domotám do opačného kurzu, tak jak to, že netrefím zpátky na letiště?   Analýza letu mi ukazovala, že letím jinam, než si myslím, že letím a začal jsem objevovat, co všechno se za jedním SW produktem skrývá. V prvé řadě jsou tam nějaké budíky, které cosi ukazují. 

     A když jsem hledal jejich smysl na internetu, tak na mne začaly vypadávat zkratky jako VFR (Visual Flight Rules neboli pravidla létání, když vidím) a IFR (Instrument Flight Rules neboli pravidla létání, když nevidím ven a koukám jenom na ty budíky) a dále - abych se v těch budíkách vyznal - že 

  • jsou spousty manuálů FAA, což je americká asociace letectví, kde se popisuje skoro všechno, od jednoduché procedury (no, ono je asi pět postupů jak to zaletět...) otočky, až po VOR/NDB/DME/ADF navigaci a můžete se odtud učit teorii až do rána bílého 


  • je spousta leteckých nadšenců, kteří o tom létání nejen diskutují, ale dokonce dali dohromady VATSIM, což je virtuální prostor, kde - pokud se odvážíte a něco už o tom víte - si můžete zalítat jako pilot nebo dokonce pracovat jako řídící letového provozu a řešit ty neumětely, kteří neumí vzletové a přistávací procedury, ale motají se ostatním na dráze třeba jen LKPR  ale někteří i drze na Heathrow EGLL...to je vám pak zmatek...
  • máte možnost utratit spoustu peněz za "svůj domáci kokpit" a vybavit jej spoustou hardware, včetně pedálů, kniplů a podobně v levné či poněkud dražší verzi
  • je spousta programátorů, kteří vytvářejí různé SW, víceméně zdarma - za nejkrásnější považuji Plan-G, kde si můžete na celé zeměkouli nejen naplánovat VFR nebo IFR let, ale který vám při plánování pomáhá všemi možnými informacemi - kam smíte, kam nesmíte, jaký je výškový profil plánované trasy, jaká je vzdálenost, frekvence VOR, procedury ILS... 
      Dozvíte se spoustu zajímavostí: nevěděl jsem, že celá oblast kolem Krušných hor je RDPM (“Restricted, Prohibited, Danger Areas and Military") vyhrazená pro kluzáky. Ono samotné třídy pro vertikální rozčlenění prostoru...
  • kolem samotného MS FSX (i když s ním MS skončil asi 2005), je spousta lidí dodělávajících k tomu další a další letadla (nádherný Spitfire), objekty v terénu (třeba Ještěd) a pomocí SBuilderX si to můžete zkusit i sami.
  • jsou firmy nabízející různé mapové podklady až třeba po fotorealistickou Madeiru či zpřesnění cest pro VFR navigaci a můžete si za každou mapu utratit asi 600-1000 Kč.
   
     A tak s tím člověk může strávit hodiny a hodiny času, ať už učením se o "pravidlu levé ruky" (když letíte VFR kolem nějaké čáry - třeba pobřeží či silnice - lítá se tak, aby ta čára byla vlevo), vyzkoušet si chování ukazatelů VOR a DME na simulátoru Louise Montera a nebo si prostě naplánovat let z Liberce na nějaké alpské letiště v Rakousku a odstartovat a letět buď v konkrétním počasí, které v danou chvíli panuje nebo si nastavit sněhovou vánici; v letošním létě to bylo velmi osvěžující...   
     

8. září 2015

Když lidé plánují...

...Pánbůh se prý velkolepě baví. To tady skončila vedra a vydali jsme se na jih, na Madeiru. Na letišti krásně pršelo
a Madeira nás uvítala. A Pánbůh se zasmál a najednou se člověku neudělá dobře... a mohl jsem s trochou nostalgie za svým dřívějším zaměstnáním od rána sledovat jak probíhají procesy v portugalské nemocnici.
     Když se poradíte s pojišťovnou, doporučí vám státní zdravotní zařízení, které vás v akutním případě vezme na vědomí i bez plateb a mně dali i adresu. Takže najít nemocnici ve Funchalu šlo, všude jsou velké cedule, zaparkovat šlo také a v areálu najít Emergency šlo také, protože místní jsou velmi příjemní a ochotní lidé a pokud neumí anglicky, seženou někoho, kdo umí...
     Prvním krokem je paní (v bleděmodrém), která podle cedulky pojišťovny napíše do systému data a vytvoří a přimontuje pásek na ruku se jménem, kódy, časem a datem a od té chvíle jste sledovaný prvek v procesu. Pošle vás do další místnosti, kde modrý zřízenec organizuje provoz a sedátka a po chvilce se ozve hlásání a zřízenec po chvilce diskuse (kdy kouká na váš štítek) vás odešle do místnosti jen se závěsem, kde je žlutě oděný lékař; v tomto případě paní doktorka. Po anamnéze, zapisované přímo někam do systému, navrhne postup; základem jsou testy a kapačka s minerály. A další místnost, kde je řada zeleně oblečných lidí, kteří současně stěhují dovnitř a ven lůžka s pacienty, berou krev na testy, čistí rány a mají k tomu různé stolky s lahvičkami a nástroji, které si přisunují a působí to sice dojmem zmatku, ale plně kontrolovaného. Odběry, injekce, kapačka... a pak další místnost (spíše chodba) a čekání: odkapat litr trvá asi dvě a půl hodiny.
        
     Ale před koncem přijde zelený bratr, sdělí, že podle testů je třeba ještě nějaké minerály doplnit a nasadí další kapačku... a zase dvě a půl hodiny. Překvapilo mne, že kolem poledne začala zde sedící i ležící pacienty obcházet modrá paní a koukala na štítky; říkal jsem si jestli někoho nehledá, ale ona jenom (asi) kontrolovala od kdy tam člověk sedí, protože vzápětí přinesla misku zeleninové, vonící a dietně neslané polévky. To se opakovalo ještě odpoledne, ale na výběr byl čaj či káva a houska; tady jsem portugalské zdravotnictví vysoce ohodnotil.
       Paní doktorka byla nejen  příjemná a pěkná, ale i šikovná, protože věci se začaly zlepšovat a nakonec přišla se sadou papírů z tiskárny, kde byly napsány léky, vysvětlila který k čemu je, jak se má brát a jak dlouho a upozornila, že je potřeba se před odchodem ještě stavit v tom přijímacím centru. Tady mi také objasnili, jak se pozná papír od tiskárny od našeho "tiskopisového" receptu s razítkem. Modrá úřednice na každý tento papír nalepila malý štítek s kódem (odhaduji nemocnice) a hologramem, který asi značně ztěžuje padělání a bylo potřeba najít lékárnu. Je jich méně, než u nás  a jsou plné lidí a asi proto mají bedýnku známou z našich pošt: vyberete si "S receptem", "Bez receptu", "Priority" a dostanete pořadový lístek. Pak už to je jako u nás s trochou překvapení: zaplatil jsem za léky asi 42 EUR, dal jsem jí bankovku 50 EUR a k mému překvapení paní vytiskla jakýsi štítek s čárovým kódem, uchopila bankovku, odešla k podivné mašině, vložila čárový kód na štítku, vložila bankovku a mašinka ji sežrala a vyplivla drobné. Jestli to je trezor (mohou se tam točit docela slušné peníze) nebo jestli je to protikrádežní opatření, nevím...
   
       Pak už se věci postupně dostávaly k dobrému a Madeira se ukázala v celé své kráse a příjemnosti.  Zjistil jsem, že na východě, mezi Ribeiro Frio a Faialem jsou stále krásné staré úzké klikaté cesty.
A občas i s překvapením, když se ovce z Pico Arieiro rozhodly přes Poiso sestoupit do Faialu

Na srpen bylo počasí dost zvláštní, hodně mraků
 a místní mi vyprávěli jako velmi zajímavý úkaz to, že na letišti v Machico každý den našeho pobytu pršelo, což prý na srpen...
       Ale když se vyjede z mraků na severní stranu, je tam pořád sluníčko

a rostou tam výtečné ostružiny, obvykle ovšem  nad propastí...
       A stará známá místa: funchalské úzké uličky s malovanými dveřmi a baráčky



   místní muzika u (bohužel) zavřeného Golden Gate Cafe...to co tady hrají je Take Five od D.Bruebecka
A opět jedna zcela nová, šafránová rybí polévka v jedné malé hospůdce, kousek od katedrály
a veřejný vodovod uvnitř restaurace, takže se sem chodí lidé umývat a vůbec jim nevadíte...
     A stará i nová místa a místečka: Boca da Corrida je malý plácek, kam stoupáte a stoupáte a když už to skoro vůbec nejde dál tak, najednou vyjedete ke kapličce a musíte zastavit, protože před vámi je obrovská díra - údolí jeptišek.
 Bývalo to tam krásně obrostlé stromy, ty ale shořely v roce 2010
a vede odtamtud krásně označená cesta pod průsmyk Encumeada a cesta na Pico Grande; vede přes úzký skalní chodník asi dva metry široký a po obou stranách s několika sty metrů dolů...
 A stejně jako před lety, když jsme to šli, je tam mrak a mlha...
     Jak jsem se zmiňoval, z Pico Arieiro je dolů kolem údolí jeptišek nová silnička, prudká a padající a občas i s napadaným kamením. Nicméně tam zřídili "miradouro", dokonce i s bezbarierovým přístupem a fantastickým výhledem: opět na údolí jeptišek Cural das Freiras, ale z druhé strany toho kotle. Takže je nádherně vidět i údolí i Pico Grande
a i ten úzký chodník je vidět z druhé strany
     Prostě Madeira není moc na koupání, ale hodně je na chození a koukání. A také na jídlo; nepřekonatelné marinované mušle v O Portao, umocněné (skoro k dojetí) tím, že když  jsme tam přišli, pan vrchní se na nás díval a pak řekl, že si nás pamatuje z naší minulé návštěvy...před rokem.