Smrtící daně...

    Madeira má svou historii. Dnes je hlavním městem Funchal, ale kdysi to bylo Machico, místo prvního přistání 1419 (i když...) a první obydlené místo. Je to (na rozdíl od Funchalu chráněný) záliv na jižní straně Madeiry a byla to oblast významné produkce cukrové třtiny.
   Severní pobřeží je strmé a skalnaté, s minimem chráněných míst. Jedno z nich je na severovýchodě ostrova, ale teprve koncem 16. století zde bylo založeno Porto da Cruz, podle velkého kříže, který ukazoval místo možného přistání.
    Vyráběli tady (z cukrové třtiny a vína a zbytků po lisování vína...) pálenku "aguardente"  a její zpracování probíhalo v Porto da Cruz, což bylo místo spadající pod správu Machica. A to byl průšvih...

      Samotné místo je krásné,

   u bazénu je velmi příjemné bistro a vypadá to tam docela klidně a romanticky

     Kousek nad městem začíná PR (Pedestrian Route), která vede do Boca do Risco a dále do Canicalu a Machica. Je to krásná trasa, šli jsme ji před několik lety a jsou tam nádherné výhledy, i když občas se člověk šplhá po šikmém útesu nad mořem, ale nádhera, sluníčko svítilo, zdola byl slyšet hukot příboje, stromy voněly...

     Zaráželo mne jméno "Boca do Risco". "Boca" je portugalsky něco jako "ústa" nebo "vstup" a podobně. A "Risco", to je přece "riziko", ne?  Povídal jsem si trochu s místními znalci a dozvěděl jsem se...

      Tahle v létě krásná klidná vyhlídková i když trochu nebezpečná trasa (v průvodci je černá, čili nejhorší) vede po strmých útesech, občas klesá až k oceánu a občas se zařezává do toho svahu na obrázku. Tam někde, kde se útesy lomí a zahýbají vpravo do neviditelna, je místo "Boca do Risco"....

     A touhle cestou se chodilo do Machico platit daně. A daně se platily za kalendářní rok a tedy v lednu či únoru, kdy je tam počasí bouřlivé, větrné, prostě o hubu. Pardon, tedy o ústa Boca... A často tam prý několik daně platících lidí  zahynulo... 

Potkal jsem stáří

     Nad hlavním městem Madeiry Funchalem je vesnička Monte. Ono to tady vůbec - díky vertikálnímu profilu - je docela zajímavé: pokud jedete od mořské hladiny u přístavu ve Funchalu, jste asi za čtvrt hodiny nějakých 600-800 vysoko a třeba pod mraky

kolem vás (zejména v mlze nebo mraku) voní eukalypty

a za dalších pár minut jste už nad mraky

     A nad Funchalem, na tom rozhraní mezí tropy a kosodřevinou, tedy ve výšce, kde se na jižní straně Madeiry nejčastěji  objevují mraky, vytvořili kdysi v 18. století sídlo (tohle je 1811) v prostoru pod kostelem v Monte.

     Pak to byl i hotel a už nějakou dobu je to součást nadace, která vytvořila krásnou tropickou zahradu.
    Využívá místní džungle (tady roste všechno a strašně rychle...)

 a protékající vody

a do toho vestavěli orientální zahradu

     A jak tak člověk po ní sestupuje,

 otevře se před ním centrální část, kde stojí budova z konce 19. století, bývalý hotel...

  Mají tam roztodivnosti, jako jsou strašilky

a kousek za domem se najednou člověk ocitne trochu v jiném světě. Mám moc rád olivy, ať už jako plody, olej, dřevo nebo jako nádherné stromy. Slyšel jsem od Gerarda a Terezy, kolik je s nimi práce. A tady se najednou člověk potká s nefalšovaným stářím, přes dva tisíce let a jeden přesun z místa zatopeného přehradou...Stačí se tam na chvilku zastavit a poslouchat a uslyšíte staletí...

Tomu říkám servis...

   V hotelu se snídá na terase s výhledem na moře. A jako Slovan znám holubiččí povahu, totiž že ty mrchy holubí jsou strašně hádavý, rvavý a drze ukradnou co se dá... A tedy obtěžujou a hotel v rámci servisu vytvořil speciální dvoučlennou APU (Anti-Pidgeons-Unit) a funguje to. Stačí, aby se (ten menší) jen podíval...

 

Nahoru, pořád nahoru

     V posledních letech jsme se vždy dostali na Encumeadu, ale cesta výš, na Paul da Serra, byla zavřená a v tunelech zhroucená... Skončili jsme na levadě na Folhadal nebo na Levada do Norte nad elektrárnou v Serra de Agua a bylo to příjemné, ale letos jsem se chtěl opravdu - po mnoha letech - na Paul da Serra dostat. Podle mapky

tam místo R110 vede i R222 a R209 a tak jsem se tam zkusil dostat přes ně. Diesel 1,3 VW měl na dvojku co dělat a šplhali jsme...A pořád v zatáčkách a pořád do kopce a pořád nahoru...a najednou se otevřela nudou zívající rovina

 náhorní planiny Paul da Serra

      Asi 1400 metrů nad mořem je najednou velké rovné místo, které připomíná naše Jizerské hory jak lesem

tak koneckonců i těmi větráky

      O kus dál směrem na Porto Moniz je nejprofláknutější levada Madeiry, totiž vodopád Rabacalu a  25 pramenů. Na parkoviště se člověk nedostane, autobusy přistávají jeden za druhým a cesta tam je viditelně zařízlá do úbočí a plná lidí...

     Tak jsme to vzali zpět, přes už otevřenou cestu na Encumeadu, chvíli ještě pokoukali po planině a jeli kolem Bica da Cana a Lombo da Mouro. Tvrdím, že to nejkrásnější pohled na Pico Ruivo, Pico Grande, Torres a Pico do Ariero, čili nejvyšší komplex Madeiry. Tentokrát ovšem byl zatažený a neviditelný. Tak snad příště...

Tam určitě neprší...

    Jak jsem psal, Madeira je rozdělena na svou severní a jižní polovinu s odlišným počasím. A tam kde se sever potkává s jihem neprší. Snad nikdy. Je to na mysu svatého Vavřince, na zcela východní straně. a když jeden den bylo zataženo i nad Funchalem, vydali jsme se tam. Kdysi to byla hrůza tam dojet, teď tam (tedy, skoro tam) vede VR1 neboli Via Rapida 1 neboli něco čtyřproudého, co by tady asi nemohla kvůli zatáčkám a spádům být dálnice. Velké parkoviště, kiosek (jeden, s elektrocentrálou) stejně jako před patnácti lety a prašná cesta dál...
     Místní území je pouštní

ovšem s nádhernými výhledy na Islas Desertas

 nebo na díru v útesu

 případně na strmou severní část výběžku

 Jo a jsou tam pořád ještěrky, které se dají krmit z ruky...