Když hrob, tak jedině na kopci...

abych parafrázoval klasika J.W.  U silnice je památková (tedy hnědá) cedule "Hřbitov Střílky" a já jsem si vzpomenul, že jsem o něčem podobném četl, takže - protože to nebylo daleko od cesty zpět - jsem to viděl...
Nahoře, na kopci nad vesnicí, je hřbitov, asi aby nebožtíci měli výhled...Nebo - jak si vyprávěly sestry Bronteovy v absolventském představení Martiny Stehlíkové nyní Preissové - se voda z hřbitova dostává do studní a "...kdybych tušila, že se s abé Hamiltonem setkám tak brzo, nebyla bych na jeho pohřbu tak smutná...". Ale je to krásný malý hřbitov, nacpaný hroby a sochami.

Mám takové hřbitovy rád, je na nich spousta prostoru pro fabulaci a čtení příběhů rodin a lidí, rodin vymřelých v jednom týdnu na spálu (Hrádek nad Nisou...), letců i s vrtulí na náhrobku (Kamenický Šenov)...
Nádhernou knihu lidských příběhů, sestavenou jen z epitafů, napsal kdysi Edgar Lee Masters, jmenuje se to Spoonriverská antologie a vyšlo to i v českém překladu (v té angličtině bych si to nevychutnal).
Knížka se také líbila tátovi a inspirovala ho k parafrázi  a vykreselení několika příběhů o lidech okolo "Lidé z malé vsi". Jenomže to napsal o živých a navíc jsme to na té vesnici četli nahlas právě těm... Byla to zajímavá zkušenost.

Hřbitov ve Střílkách mi ale připomenul, že jenom na takových místech si můžete ověřit, že někam patříte a že pořád máte své místo vyhrazené...