Funchal je jich plný. Mimo soch řady lokálních politiků, "kteří se zasloužili..." se tam vyskytuje Zarco objevitel
Kryštof Kolumbus, který kdysi plaval okolo
koupající se slečna
sexuální atlet
ale i krásná císařovna Sissi
a v Monte její manžel, poslední český císař Karel I. Habsburský, pohřbený zde v roce 1922
Funchal jsou kytky: po městě
a v tržnici je to samo o sobě nádherný pohled
i na utěrkách
A také tam je velký prostor se stánky s rybami, kde seženete nejen Espadu
A najdete tam krásné keramické ozdoby na domech
na kostelu v Monte
ale třeba i v té tržnici
A nejkrásnější jsou Funchalské uličky a restaurace a bistra, kde Madeiru můžete nádherně ochutnávat...
Prohledat tento blog
8. června 2014
Levady a jiné cesty
Sever a jih Madeiry jsou odlišné světy. Důsledek? Když vyjedete na Encumeadu, na severní straně hřebenu je teplota asi o deset stupňů nižší než na jižní straně a stačí ujít asi dvě stě metrů....Mraky ze severu se rozpouštějí na jihu...
Vždycky byl na jihu nedostatek vody a proto před několika staletími začali místní obyvatelé budovat stružky a kanálky a vodoteče...prostě levady, které vodu nachytanou z mraků a skapávající (no, občas to teče proudem..) na zem ze severu odvádějí na jih; je jich tam přes 2000 km.
Levada je takový chodníček pro levadeira, který se o levadu stará, vedle toho je strouha a to všechno je přilepené na skalní stěnu, kterou to kopíruje (takže se občas divíte, kolik jste toho ušli klikatinami...); dolů pár set metrů, nahoru pár set metrů a občas je tam "psychologické zábradlí", které vám pomůže opravdu jenom psychicky, doporučuji na něj nesahat, abyste si nezkazili iluzi :-)
Na téma levad se najde spousta věcí na webu (zkuste vygúglit "madeira levada walking"), je to totiž jedna z hlavních Madeirských atrakcí. Tak, jak roste turistický průmysl Madeiry, některé levady se stávají nesnesitelně autobusové (hordy autobusů vykládají násobné hordy turistů, kteří potom houfně jdou tam a zase zpátky, návrat do 14:00....). Takhle třeba dopadly Balcoes; 45 minut od Ribeiro Frío tam a 45 minut zase zpátky, široká cesta i pro stařenky
na konci výhled na elektrárnu v údolí a krásný rozhled
Po té krátké cestě jsou dvě bistra a stará podnikavá paní, která prodává med domácí výroby a ručně pletené čepice...
Chtěl bych vynechat ty hromadné (Rabacal, 25 pramenů,...) a zmínit se o dvou levadách, které jsou podle mne zajímavé a krásné a zatím ne zas tak moc navštěvované... Ta první je označovaná jako Folhadal a je na Levada do Norte: dostanete se na Encumeadu a odtud, od baru, se můžete vydat - doporučuji - nejprve doprava, po proudu levady, která je u baru schovaná pod silnicí. Je to totiž "průmyslová" levada, která napájí spádovou elektrárnu v Serra da Agua, spád je několik set metrů, takže to bude síla... Tato část levady je vidět jako zářez i na fotce vpravo, pod ní je cesta na Encumeadu z Pico Grande, vlevo je vidět silnička a vlastní zářez průsmyku v mlze...

Tahle fotka výše je z druhé části levady, na druhé straně silnice, je tam už i značení PR. Jdete-li po ní proti proudu, dojdete na konec před dlouhým, dnes neprůchodným tunelem po Levada dos Rabacal (je to průmyslové, včetně značek),
nicméně asi v polovině cesty je tunel doprava - odtud teče vlastní Levada do Norte. Půl kilometru v tunelu, místy nepříjemně úzký a klenba vás naklání nad vodu, ale dovede vás z jasného slunečního světa na druhou stranu kopce, do Folhadalu. Opravdu, změna je šokující: dostanete se do džungle laurisylva pralesa v mlze
a z mlhy se vynořují podivné obrysy
Dojdete tunýlky k dalšímu, dlouhému tunelu a vodopádu
a lze se vrátit zpět nebo pokračovat dál po PR.
Druhá velmi zajímavá levada je Caldeira Verde ("Zelený kotlík" :-), která začíná na Quemadas; to místo samo o sobě stojí za zhlédnutí: nádherné stromy, obrovské zeravy
a odtud dlouhou levadou kolem výhledů na Ribeiro Grande
kde můžete narazit i na obrovské pavučiny
až k vysokému vodopádu vlastní Caldeira Verde
Dalo se odtud pokračovat po "černé" (stupněm obtížnosti) levadě asi hodinu do Caldeira do Inferno, jak to vypadá dnes, nevím.
To byly dva tipy, ale levad je spousta, mění se v čase (teď byla spadlá/opravovala se část za hlavním tunelem na levadě Ribeiro Frio - Portela,
těsně před Lamaceiros; dozvíte se to ale až když vystoupíte z autobusu v Ribeiro Frio...). Navíc, pro "hráče a milovníky dobrodružství" jsou i levady mimo průvodce, neznačené...jeden tip na vaše vlastní nebezpečí: z Largo das Babosas na Monte vede cesta dolů a pak nahoru krásnými oblázkovými schody
směrem na Cural das Romeiros a dál... Když přejdete údolí, je tam nenápadné označení příkře k levadě (bývalo hůř...)
a když vyjdete na levadu, dáte se PROTI proudu až na konec údolí, kde je zařízení napájející levadu z řeky
a kousek za ním je tunel; je tam kláda, že se tam nechodí...
A máte dvě možnosti: vzdát to a prašnou pěšinkou vlevo sestoupit až do Largo das Babosas, nebo to vzít do asi kilometrového tunelu
který prochází kopcem pod Terreiro da Luta (Caminho dos Pretos)
a někde vyjdete...možná...
Vždycky byl na jihu nedostatek vody a proto před několika staletími začali místní obyvatelé budovat stružky a kanálky a vodoteče...prostě levady, které vodu nachytanou z mraků a skapávající (no, občas to teče proudem..) na zem ze severu odvádějí na jih; je jich tam přes 2000 km.
Levada je takový chodníček pro levadeira, který se o levadu stará, vedle toho je strouha a to všechno je přilepené na skalní stěnu, kterou to kopíruje (takže se občas divíte, kolik jste toho ušli klikatinami...); dolů pár set metrů, nahoru pár set metrů a občas je tam "psychologické zábradlí", které vám pomůže opravdu jenom psychicky, doporučuji na něj nesahat, abyste si nezkazili iluzi :-)
Na téma levad se najde spousta věcí na webu (zkuste vygúglit "madeira levada walking"), je to totiž jedna z hlavních Madeirských atrakcí. Tak, jak roste turistický průmysl Madeiry, některé levady se stávají nesnesitelně autobusové (hordy autobusů vykládají násobné hordy turistů, kteří potom houfně jdou tam a zase zpátky, návrat do 14:00....). Takhle třeba dopadly Balcoes; 45 minut od Ribeiro Frío tam a 45 minut zase zpátky, široká cesta i pro stařenky
na konci výhled na elektrárnu v údolí a krásný rozhled
Po té krátké cestě jsou dvě bistra a stará podnikavá paní, která prodává med domácí výroby a ručně pletené čepice...
Chtěl bych vynechat ty hromadné (Rabacal, 25 pramenů,...) a zmínit se o dvou levadách, které jsou podle mne zajímavé a krásné a zatím ne zas tak moc navštěvované... Ta první je označovaná jako Folhadal a je na Levada do Norte: dostanete se na Encumeadu a odtud, od baru, se můžete vydat - doporučuji - nejprve doprava, po proudu levady, která je u baru schovaná pod silnicí. Je to totiž "průmyslová" levada, která napájí spádovou elektrárnu v Serra da Agua, spád je několik set metrů, takže to bude síla... Tato část levady je vidět jako zářez i na fotce vpravo, pod ní je cesta na Encumeadu z Pico Grande, vlevo je vidět silnička a vlastní zářez průsmyku v mlze...
Tahle fotka výše je z druhé části levady, na druhé straně silnice, je tam už i značení PR. Jdete-li po ní proti proudu, dojdete na konec před dlouhým, dnes neprůchodným tunelem po Levada dos Rabacal (je to průmyslové, včetně značek),
nicméně asi v polovině cesty je tunel doprava - odtud teče vlastní Levada do Norte. Půl kilometru v tunelu, místy nepříjemně úzký a klenba vás naklání nad vodu, ale dovede vás z jasného slunečního světa na druhou stranu kopce, do Folhadalu. Opravdu, změna je šokující: dostanete se do džungle laurisylva pralesa v mlze
a z mlhy se vynořují podivné obrysy
Dojdete tunýlky k dalšímu, dlouhému tunelu a vodopádu
a lze se vrátit zpět nebo pokračovat dál po PR.
Druhá velmi zajímavá levada je Caldeira Verde ("Zelený kotlík" :-), která začíná na Quemadas; to místo samo o sobě stojí za zhlédnutí: nádherné stromy, obrovské zeravy
a odtud dlouhou levadou kolem výhledů na Ribeiro Grande
kde můžete narazit i na obrovské pavučiny
až k vysokému vodopádu vlastní Caldeira Verde
Dalo se odtud pokračovat po "černé" (stupněm obtížnosti) levadě asi hodinu do Caldeira do Inferno, jak to vypadá dnes, nevím.
To byly dva tipy, ale levad je spousta, mění se v čase (teď byla spadlá/opravovala se část za hlavním tunelem na levadě Ribeiro Frio - Portela,
těsně před Lamaceiros; dozvíte se to ale až když vystoupíte z autobusu v Ribeiro Frio...). Navíc, pro "hráče a milovníky dobrodružství" jsou i levady mimo průvodce, neznačené...jeden tip na vaše vlastní nebezpečí: z Largo das Babosas na Monte vede cesta dolů a pak nahoru krásnými oblázkovými schody
směrem na Cural das Romeiros a dál... Když přejdete údolí, je tam nenápadné označení příkře k levadě (bývalo hůř...)
a když vyjdete na levadu, dáte se PROTI proudu až na konec údolí, kde je zařízení napájející levadu z řeky
a kousek za ním je tunel; je tam kláda, že se tam nechodí...
A máte dvě možnosti: vzdát to a prašnou pěšinkou vlevo sestoupit až do Largo das Babosas, nebo to vzít do asi kilometrového tunelu
který prochází kopcem pod Terreiro da Luta (Caminho dos Pretos)
a někde vyjdete...možná...
Před třinácti lety v září
jsme v pondělí poprvé přiletěli ze studené, deštivé Prahy a dýchl na nás večer, teplo a vůně květin a moře...Druhý den jsme procházeli Funchal a jeho uličky na starém městě, dívali se na malé kavárničky a malá bistra nacpaná lidmi a když jsme přes jejich hlavy zahlédli tu televizi, na kterou se koukali, tak tam bylo nějaké letadlo havarované na zemi..., Takový shon pro spadlé letadlo? Bylo to 11. září 2001 a teprve večer, v hotelu, jsme uviděli, jak padají dvojčata...
Madeira je dnes jiná a hodně věcí je jinak: Na Pico de Arierio jsou stále mraky na severní straně
ale postavili tam radar
a potkal jsem tam HAM (radioamatéra; kde jsou ty doby, kdy jsme tahali obrovské bedny na kopec...); vysílal jako CT3 a QSO měl s nějakou ED...ale to jeho pádélko na mně bylo dost rychlé a odposlech měl potichu...
Novinkou je čerstvá, na mapách doposud neuvedená cesta z Pico de Arieiro do Eira do Serrado;
dá se dokonce najít záznam průjezdu na YouTube a trvá asi 10 minut. Lenošní turisté tak místo hodiny to mají do Údolí jeptišek (Cural das Freiras) pár minut, ale na druhé straně, pokud se tam zastaví, zase mohou znovu vidět ty krásné výhledy i s Pico Grande na druhé straně;
dneska je totiž od Via Rapida do údolí tunel - je to rychlé a přímé, ale bez romantiky šplhání a sjíždění a výhledů z Eira do Serrado.
A když se ještě zastavím u chození po levádách a jinde: na rozdíl od minulosti je tady dnes vyznačeno mnoho PR (pedestrian-routes), očíslovaných, s mapkami na počátku a na trase a v ostrovním přehledu, i s uvedením délky a odhadovaného času, třeba tady nebo tady. Takže doba minulá, kdy jsme z Boca da Corrida
(kde zaparkujete na malém plácku u kapličky, dorazíte auto k dřevěnému plotu a zjistíte, že pod vámi je díra asi půl kilometru do údolí jeptišek - to jsou ta stavení na druhé straně obrázku výše...)šli "procházkou" k Pico Grande, netušili jsme, že ty tři černé tečky na červném kusu plastu označují průšvihovou cestu, sbírali jsme nádherné ostružiny, i když pod nimi byla asi stometrová díry, až jsme došli do mlhy a mraků (jak jsem psal, bylo to na podzim), které se válely po úzké cestičce, na jedné straně asi půl kilometru do údolí jeptišek, na druhé straně díry do průsmyku pod Encuemadou...no rychle a poněkud vyděšeně jsme se vraceli. Dneska doporučují jenom krásné počasí :-)
Vůbec se tady hodně udělalo se silnicemi a tunely, i když dneska je to spíš jen o rychlém přemístění z bodu A do bodu B, což je už snadné, až asi na 30 km na západě k Porto Moniz, kde rychlá silnice není dokončena (i když u Ponta do Pargo jsem viděl hotový tunel v kopci končící na obou stranách ve vzduchu; silnici tam asi dodělají v budoucnu). Všechno je také hodně pro turisty označené, takže dávné bloudění, aby se člověk dostal na Cabo Girao prostě odpadá, když člověk jede podle značení a nesjíždí z dálnice, jak to jen jde, jako to láká mne... Na Cabo Girao se už dostanete silnicí na políčka ve "výklenku" a ne po lodi jako desítky let před tím
a udělali tam skleněný skywalk 580 metrů vysoký...
A odpadlo dobrodružství cest na severní straně tunýlky a pod vodopády (ta slabá čárka zavěšená na skále je silnice)
a dokonce i se sprchou, pokud foukalo a v autě byla otevřená okna...
Omlouvám se za kvalitu, jsou to skeny starých papírových fotek...
A také rozšířili tu křižovatku, kde se z pravého pruhu zahýbalo doleva a levým se jelo rovně (viz značka a semafor);
dneska z toho udělali bulvár a rozhodně to není takový šok, jako když jsem to jel kdysi poprvé...
Na druhé straně mi připadá příjemnější cestování autobusem; v roce 2001 jezdily autobusy tak, že místní lidé věděli, kdy a kam který autobus jede, odkud vyjíždí a kde staví a pokud člověk neuměl portugalsky, tak měl smůlu a musel být hráč a někam dojet a hledat a čekat - naštěstí bylo možné sehnat třeba levné taxi z Portely do Funchalu. Později vydávali seznam tras a celou brožurku, aby turisti věděli a dneska dostanete v infocentru jen mapku tras a vše ostatní je na webu...a dá to dost práce to najít a narazíte klidně na jízdní řád z roku 1999. Nejjednodušší je z mapky zjistit číslo busu a vydat se ve Funchalu na centrálu SAMu nebo Rodoeste nebo jiné společnosti a tam si říct o výpis trasy; mění se a proto je ani moc nevylepují...Ale spojů je víc, jezdí častěji a spoustu věcí lze tím autobusem poznat, případně si vzít taxi, kterých je mnohem víc, než kdysi, ale zato jsou dražší :-)
Parkuje se stejně jako kdysi (sklopná zrcátka jsou výhodou...)
Mění se i drobnosti: starý hřbitůvek na Monte, pod lanovkou byl divoká záplava kytek
a dneska je úhledně civilizovaně upravený
Espetadu jsme tady kdysi v jedné malé domácí hospůdce ve Funchalu jedli opravdu na vavřínovém klacíku, proloženou lístky vavřínu a pečenou na vavřínovém dřevu; dneska vám ji naservírují na ocelovém špízu a jako u nás tvrdí, že za to může EU. Faktem je, že některé restaurace ale se dneska k té nejlepší receptuře vrací.
Od prvního příletu jsme na Madeiře byli několikrát, zvykli jsme si, že (asi) osmé nejhorší letiště na světě není tak zlé (i když díky příčnému větru se tam občas nacvičuje "missed approach") a pokaždé to byl jiný svět, více a více pohodlnější a méně a méně dobrodružný a romantický. Naštěstí jsme stihli předturistické období, kdy tam žili upracovaní a o to více přátelští a ochotní lidé, kteří se starali o svoje políčka a vinice a objevovali turisty, stejně jako turisti objevovali je.... Dneska se Madeira dopracovala až do dnešní místy turisticko-průmyslové podoby, podivuhodně levné kožené rukavice s beránkem ruční výroby, které mám dodnes, už tam neseženete, nicméně je tam spousta nádherných míst, která stále stojí za vidění a ochutnání. Reid's Palace stále stojí uprostřed květin
i když na kopci nad ním staví novodobé monstrum
a benátský biskup Roncalli, později papež a nyní svatý Jan XXIII stále žehná kolemjdoucím, i když ho přestěhovali od moře ke katedrále
Když si ale sednete do kavárny u Zlaté brány, za chvilku stejně zjistíte, že čas a život tady na Madeiře běží stále úplně jinak....
Madeira je dnes jiná a hodně věcí je jinak: Na Pico de Arierio jsou stále mraky na severní straně
ale postavili tam radar
a potkal jsem tam HAM (radioamatéra; kde jsou ty doby, kdy jsme tahali obrovské bedny na kopec...); vysílal jako CT3 a QSO měl s nějakou ED...ale to jeho pádélko na mně bylo dost rychlé a odposlech měl potichu...
Novinkou je čerstvá, na mapách doposud neuvedená cesta z Pico de Arieiro do Eira do Serrado;
dá se dokonce najít záznam průjezdu na YouTube a trvá asi 10 minut. Lenošní turisté tak místo hodiny to mají do Údolí jeptišek (Cural das Freiras) pár minut, ale na druhé straně, pokud se tam zastaví, zase mohou znovu vidět ty krásné výhledy i s Pico Grande na druhé straně;
dneska je totiž od Via Rapida do údolí tunel - je to rychlé a přímé, ale bez romantiky šplhání a sjíždění a výhledů z Eira do Serrado.
A když se ještě zastavím u chození po levádách a jinde: na rozdíl od minulosti je tady dnes vyznačeno mnoho PR (pedestrian-routes), očíslovaných, s mapkami na počátku a na trase a v ostrovním přehledu, i s uvedením délky a odhadovaného času, třeba tady nebo tady. Takže doba minulá, kdy jsme z Boca da Corrida
(kde zaparkujete na malém plácku u kapličky, dorazíte auto k dřevěnému plotu a zjistíte, že pod vámi je díra asi půl kilometru do údolí jeptišek - to jsou ta stavení na druhé straně obrázku výše...)šli "procházkou" k Pico Grande, netušili jsme, že ty tři černé tečky na červném kusu plastu označují průšvihovou cestu, sbírali jsme nádherné ostružiny, i když pod nimi byla asi stometrová díry, až jsme došli do mlhy a mraků (jak jsem psal, bylo to na podzim), které se válely po úzké cestičce, na jedné straně asi půl kilometru do údolí jeptišek, na druhé straně díry do průsmyku pod Encuemadou...no rychle a poněkud vyděšeně jsme se vraceli. Dneska doporučují jenom krásné počasí :-)
Vůbec se tady hodně udělalo se silnicemi a tunely, i když dneska je to spíš jen o rychlém přemístění z bodu A do bodu B, což je už snadné, až asi na 30 km na západě k Porto Moniz, kde rychlá silnice není dokončena (i když u Ponta do Pargo jsem viděl hotový tunel v kopci končící na obou stranách ve vzduchu; silnici tam asi dodělají v budoucnu). Všechno je také hodně pro turisty označené, takže dávné bloudění, aby se člověk dostal na Cabo Girao prostě odpadá, když člověk jede podle značení a nesjíždí z dálnice, jak to jen jde, jako to láká mne... Na Cabo Girao se už dostanete silnicí na políčka ve "výklenku" a ne po lodi jako desítky let před tím
a udělali tam skleněný skywalk 580 metrů vysoký...
A odpadlo dobrodružství cest na severní straně tunýlky a pod vodopády (ta slabá čárka zavěšená na skále je silnice)
a dokonce i se sprchou, pokud foukalo a v autě byla otevřená okna...
Omlouvám se za kvalitu, jsou to skeny starých papírových fotek...
A také rozšířili tu křižovatku, kde se z pravého pruhu zahýbalo doleva a levým se jelo rovně (viz značka a semafor);
dneska z toho udělali bulvár a rozhodně to není takový šok, jako když jsem to jel kdysi poprvé...
Na druhé straně mi připadá příjemnější cestování autobusem; v roce 2001 jezdily autobusy tak, že místní lidé věděli, kdy a kam který autobus jede, odkud vyjíždí a kde staví a pokud člověk neuměl portugalsky, tak měl smůlu a musel být hráč a někam dojet a hledat a čekat - naštěstí bylo možné sehnat třeba levné taxi z Portely do Funchalu. Později vydávali seznam tras a celou brožurku, aby turisti věděli a dneska dostanete v infocentru jen mapku tras a vše ostatní je na webu...a dá to dost práce to najít a narazíte klidně na jízdní řád z roku 1999. Nejjednodušší je z mapky zjistit číslo busu a vydat se ve Funchalu na centrálu SAMu nebo Rodoeste nebo jiné společnosti a tam si říct o výpis trasy; mění se a proto je ani moc nevylepují...Ale spojů je víc, jezdí častěji a spoustu věcí lze tím autobusem poznat, případně si vzít taxi, kterých je mnohem víc, než kdysi, ale zato jsou dražší :-)
Parkuje se stejně jako kdysi (sklopná zrcátka jsou výhodou...)
Mění se i drobnosti: starý hřbitůvek na Monte, pod lanovkou byl divoká záplava kytek
a dneska je úhledně civilizovaně upravený
Espetadu jsme tady kdysi v jedné malé domácí hospůdce ve Funchalu jedli opravdu na vavřínovém klacíku, proloženou lístky vavřínu a pečenou na vavřínovém dřevu; dneska vám ji naservírují na ocelovém špízu a jako u nás tvrdí, že za to může EU. Faktem je, že některé restaurace ale se dneska k té nejlepší receptuře vrací.
Od prvního příletu jsme na Madeiře byli několikrát, zvykli jsme si, že (asi) osmé nejhorší letiště na světě není tak zlé (i když díky příčnému větru se tam občas nacvičuje "missed approach") a pokaždé to byl jiný svět, více a více pohodlnější a méně a méně dobrodružný a romantický. Naštěstí jsme stihli předturistické období, kdy tam žili upracovaní a o to více přátelští a ochotní lidé, kteří se starali o svoje políčka a vinice a objevovali turisty, stejně jako turisti objevovali je.... Dneska se Madeira dopracovala až do dnešní místy turisticko-průmyslové podoby, podivuhodně levné kožené rukavice s beránkem ruční výroby, které mám dodnes, už tam neseženete, nicméně je tam spousta nádherných míst, která stále stojí za vidění a ochutnání. Reid's Palace stále stojí uprostřed květin
i když na kopci nad ním staví novodobé monstrum
a benátský biskup Roncalli, později papež a nyní svatý Jan XXIII stále žehná kolemjdoucím, i když ho přestěhovali od moře ke katedrále
Když si ale sednete do kavárny u Zlaté brány, za chvilku stejně zjistíte, že čas a život tady na Madeiře běží stále úplně jinak....
A protože jsme si našli jeden příjemný hotel sice mimo katalog, ale s výhodnou booking-policy, kdy nerezervují pobyt pro osoby mladší šestnácti let (takže jsou tam lidé našeho a vyššího věku...), myslím a doufám, že se tam ještě někdy vydáme...
15. dubna 2014
11. dubna 2014
Nápad
To jsou tři paní. A chutná jim farmářská strava. A tak se rozhodly tohle blaho dopřát i jiným a založily e-shop s farmářskými produkty.
Říká se v Anglii, že adresa a jméno dodavatele vína a krejčího se nikdy nesděluje. Já takový nebudu a doporučím všem z Jablonce, Liberce a Semil a okolí tenhle e-shop České selky. A dají se tam koupit (všechno z farem a v bio kvalitě) uzené ryby a krůtí maso a jogurty a sýry a jablka a ... A taky budou vozit bedýnky s bio zeleninou.
Dneska jsem v dodávce dostal mj.pstruha, který ráno ještě plaval a když jsem ho přebíral tak byl velice studený díky jejich pick-upu s chlazením. Nacpal jsem ho citronem, trochou bylinek, slaninou a modrým sýrem a dal upéct... A přesto že mám chřipku a omezené chutě, bylo to fantastické...Krůtí medailonky budou na řízečky a ... no sliny se mi sbíhají...
Říká se v Anglii, že adresa a jméno dodavatele vína a krejčího se nikdy nesděluje. Já takový nebudu a doporučím všem z Jablonce, Liberce a Semil a okolí tenhle e-shop České selky. A dají se tam koupit (všechno z farem a v bio kvalitě) uzené ryby a krůtí maso a jogurty a sýry a jablka a ... A taky budou vozit bedýnky s bio zeleninou.
Dneska jsem v dodávce dostal mj.pstruha, který ráno ještě plaval a když jsem ho přebíral tak byl velice studený díky jejich pick-upu s chlazením. Nacpal jsem ho citronem, trochou bylinek, slaninou a modrým sýrem a dal upéct... A přesto že mám chřipku a omezené chutě, bylo to fantastické...Krůtí medailonky budou na řízečky a ... no sliny se mi sbíhají...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
.jpg)




.jpg)







.jpg)


.jpg)

.jpg)
.jpg)
.jpg)


