Péťa Vařič

byla kdysi za studentských let moje oblíbená knížka a učil jsem se z ní vařit nebo přesněji mít nápady a drzost, co se všechno dá smíchat.  Nedávno jsem  dostal post z anglického vařicího blogu (nikoliv hot ale cooking), kde mne zaujalo, že to je jídlo na studentský rozpočet. A protože mne z čistě osobních důvodů zajímá i vaření bez lepku, pokusil jsem se..
     Miluju 'Fish-and-Chips', obecně ale anglické recepty ve mně vzbuzují velkou ostražitost. Když však je člověk nachcíplý, výborná kůra je vytvořit nové, neozkoušené jídlo a doplňovat to v procesu nějakým léčivým výtažkem.
     Takže jsem vzal o něco méně brambor než v originále (asi 30 dkg) a asi 120 g konzervovaného tuňáka, kterého jsem nechal okapat. Brambory na malé kousky jsem v osolené vodě uvařil a nechal chvíli horké oschnout, pak jsem je rozmačkal v misce, přidal toho okapaného kouskovaného tuňáka a šťávu z půlky citronu a rozmačkal a přidal spoustu nasekané pažitky.
      Vypadalo to docela rozumně

      a tak jsem pokračoval dál. Majonéza Poličanka s velmi drobně sekanou zelenou cibulkou do lednice, stejně tak ta směska ještě doplněná o jedno vejce a promíchaná. A chvilka na léčbu...
     Placky z té směsi se po odležení mají posypat "gluten-free" moukou a osmažit na troše oleje, ale zkusil jsem to i bez mouky a taky se to dobře opeče. No a obloženo oblohou "co je v lednici" to dopadlo takhle

a k mému překvapení je to výborné, i s těmi kousky citronu. Takže rychlé, z běžných surovin a jedlé. Bude zařazeno do repertoáru.

Do stejné řeky...

      Na toho pana malíře jsem narážel od dětství.  Nejprve (pro mne poněkud zmatená knížka...bylo mi asi osm) Dýmka strýce Bonifáce, na které mne mimo tajemný nápis na fajfce ohromovaly i kresby, třeba Bob Sulivan s jedním zubem

 Nedivte se, bylo to koncem padesátých let a kolem sebe jsem viděl jenom věci podobné tomuhle...

a pak mne provázel dalšími a dalšími knížkami: Dobrodružství Toma Sawyera,

kde jsem poprvé zaregistroval tu jeho nádhernou zvláštní kombinaci žluté barvy a černé perokresby. Ta mne nalákala ke čtení i v knížce, kterou jsem v té době objevil kupodivu uchovanou ve fondu vesnické knihovny, totiž Explorer III.

A pak spousta dalších: knížky Arthura Ransoma o Vlaštovkách a Amazonkách a Dickovi s Dorotkou, které mne poprvé (ve vydání z třicátých let) nebavily a ke kterým jsem se po jejich vydání v KODce s Lhotákovými ilustracemi nadšeně vrátil (a dodnes vracím... :-).

Naprosto fascinující (psal se rok 1964 a tady frčel Timur a jeho parta...) Cesta slepých ptáků, plná záhad od stejně záhadného Ludvíka Součka

a, jak jsem dospíval, nadchl mne i Jarryho Nadsamec, snad i díky jeho ilustracím.

      Prostě, pan Lhoták mne fascinoval.  A někdy koncem šedesátých let byla takhle v mokrém podzimu v galerii Fronta výstava obrázků Kamila Lhotáka a to dokonce prodejní. A já jsem měl v kapse 1800 Kčs, které jsem dostal za řešení nějakých simulací pro jeden výzkumák v Praze na počítači Minsk22; byla to doba, kdy počítače byly ještě romantické tajemno....  Skoro roční práce se promítla do - pro mne - fantastické odměny; měl jsem tehdy na měsíc 400 Kčs a  oběd v menze stál 2,40 Kčs. Ovšem nástupní plat po vysoké byl 1450 - 1650 Kčs, aby tady nikdo nepokřikoval, že bylo líp...
       A já na té Lhotákově výstavě uviděl obrázek. Malý, asi 10 x 20 cm i s rámem. A na něm na modrém nebi vzducholoď. Žlutá. Se žlutou gondolou. A opletená přesně stejně jako klobouk Toma Sawyera nebo Explorer nebo řada jiných. Nic jiného. Ale co pro mne bylo nejdůležitější: za cenu 1600 Kčs.  A mně napadlo, že by ten Lhoták.... Pocit obrovské odpovědnosti mne vyděsil, takže jsem utekl. A přišel druhý den a zmítal jsem se v touze a nerozhodnosti... A přišel jsem třetí den - a obrázek tam už nebyl...

       Není divu, že jsem - když jsem se díky tipu od O. dozvěděl, že v Muzeu Kampa je výstava obrazů Kamila Lhotáka, končící v těchto dnech - zajásal....  a jel jsem se na ni podívat.   Ostatně Kampa patřila k místům, která jsem kdysi dávno v Praze navštěvoval a kde jsem hledal klid a ticho... Navíc, po Kampě jsem míval vynikající průvodkyni, paní Smetanovou (dokonce osobně) a její knížku.
      A všechno už teď bylo jinak. Klika v Lázeňské ulici č.p.9 je už dávno jiná, maltézský kostel je mohutně renovovaný a Velkopřevorské náměstí, kde jsem jednou seděl večer na chodníku pod plynovou lampou a v tom večerním tichu poslouchal Čajkovského klavírní koncert B-moll z jednoho otevřeného okna, tak tohle náměstí je dneska jeden zmatek

      Na mlýnské kolo Štepánského mlýna se nejde podívat, protože je obsypáno zámky

dům  č.p. 1 je zamčený a tehdejší byt paní Smetanové je opuštěný

Trnkův dům je zasypán auty a z tichého náměstíčka je ... řekněme... něco jako veřejný dům

       a náplavka, kde jsme kdysi s Jardou a Honzou popíjeli rum a čekali na noční vlak do Kladna je dneska úhledně vykamenovaná, nicméně ten strom, co jsme pod ním seděli, šel do pryč...

Na Kampě přibyla miminka Davida Černého  před muzeem

i když z Vltavy už fakující hradní ukazovák odvezli...
     Takže z celé mé dávné Kampy snad už zbyly jen sloupky

a válečky

       Pro mne byla Kampa kdysi nádhernou oázou klidu a snů. A dneska mne napadá, abych trochu vzpomenul paní Smetanovou a poněkud ji parafrázoval "Oáza klidu by nebyl špatný název pro lokál se slečnami...".  Ale je to už zcela jiná řeka...
 

V Jizerkách

je počasí nevyzpytatelné. Mašinka mi doma  tvrdila, že bude pršet. Aladin mi v mobilu říkal, že bude pršet. Meteoradar ukazoval dešťovou frontu šinoucí se sem od jihozápadu. Tak tedy s našimi rakouskými přáteli do hor nebo do města?  Nakonec to byl kompromis, protože jsme se při cestě do Liberce zastavili na Nové louce a já jsem s hrdostí v hlase vyprávěl o dešťovém rekordu, který spustil stavbu přehrad v širém okolí.
     A pak jsme se jeli podívat do Liberce (ještě pořád nepršelo) do nově otevřené galerie v bývalých městských lázních. Pamatoval jsem si to z dob, kdy bazén byl plný vody a byl jsem na galerii zvědav.
     Prostě: krása. Rakouští přátele ocenili nápis nad vstupem "Franz Joseph Bad 1900" a my všichni jsme ocenili nádhernou úpravu interiéru,

i když občas je tam vidět, že to opravdu bývaly lázně

Momentálně je v bazénu výstava designu

  a když si projdete galerii moderního umění (Schikaneder) a menší staroholandské mistry ve stálých expozicích (stejně, naposled krásně maloval Van Eyck, pak už to šlo dolů...no ještě Vladimír Komárek a jeho husy), na závěr si můžete tu abstrakci zkusit  na vlastní kůži a ruce ve světle a písku s fotoaparátem. Je to takový přátelský obraz, do kterého jsme zasahovali všichni...

     Takže až v Liberci bude pršet...

Hračky

Co bych to nepřiznal. V každém chlapovi je pořád kluk, který si chce hrát. Kdysi hrozně dávno Microsoft, který zkoušel v kterém odvětví SW průmyslu by se dalo vydělat, vymyslel a pustil na trh Flight Simulator. Bylo to kdysi úplně na počátku věku počítačů: pamatuji si, že default letiště tam bylo O'Hara v Chicagu, letadlo nastavené na vzlet a ovládalo se to (blbě) myší a malovalo to grafiku občas kostičkama.  A protože se mi to líbilo a občas jsem se o tom zmiňoval, tak mi rodina podle pravidla "Kdo si hraje, nezlobí" před pár lety věnovala podobnou pěknou hračku - tentokrát se to ale jmenovalo MS Flight Simulator X De Luxe. Zajásal jsem, nainstaloval jsem a spustil. Objevil se krásný obrázek, tak jsem nastavil liberecké letiště, vybral si Cessnu 172, připojil joystick, spustil let...

...a zjistil, že se - když už jsem se těžce odlepil od země - motám jak blázen, vůbec nevím kde jsem a kam směřuju, padám a stoupám v neuvěřitelných úhlech, lomcuju joystickem... 
     Po nějaké době jsem se naučil odstartoval a letět,poměrně rovně, v nějakém směru a objevil jsem problém pozice aneb G(de)P(roboha)S(u). Když odstartuju, letím rovně, nějak se domotám do opačného kurzu, tak jak to, že netrefím zpátky na letiště?   Analýza letu mi ukazovala, že letím jinam, než si myslím, že letím a začal jsem objevovat, co všechno se za jedním SW produktem skrývá. V prvé řadě jsou tam nějaké budíky, které cosi ukazují. 

     A když jsem hledal jejich smysl na internetu, tak na mne začaly vypadávat zkratky jako VFR (Visual Flight Rules neboli pravidla létání, když vidím) a IFR (Instrument Flight Rules neboli pravidla létání, když nevidím ven a koukám jenom na ty budíky) a dále - abych se v těch budíkách vyznal - že 

• jsou spousty manuálů FAA, což je americká asociace letectví, kde se popisuje skoro všechno, od jednoduché procedury (no, ono je asi pět postupů jak to zaletět...) otočky, až po VOR/NDB/DME/ADF navigaci a můžete se odtud učit teorii až do rána bílého 

• je spousta leteckých nadšenců, kteří o tom létání nejen diskutují, ale dokonce dali dohromady VATSIM, což je virtuální prostor, kde - pokud se odvážíte a něco už o tom víte - si můžete zalítat jako pilot nebo dokonce pracovat jako řídící letového provozu a řešit ty neumětely, kteří neumí vzletové a přistávací procedury, ale motají se ostatním na dráze třeba jen LKPR  ale někteří i drze na Heathrow EGLL...to je vám pak zmatek...
• máte možnost utratit spoustu peněz za "svůj domáci kokpit" a vybavit jej spoustou hardware, včetně pedálů, kniplů a podobně v levné či poněkud dražší verzi
• je spousta programátorů, kteří vytvářejí různé SW, víceméně zdarma - za nejkrásnější považuji Plan-G, kde si můžete na celé zeměkouli nejen naplánovat VFR nebo IFR let, ale který vám při plánování pomáhá všemi možnými informacemi - kam smíte, kam nesmíte, jaký je výškový profil plánované trasy, jaká je vzdálenost, frekvence VOR, procedury ILS... 

      Dozvíte se spoustu zajímavostí: nevěděl jsem, že celá oblast kolem Krušných hor je RDPM (“Restricted, Prohibited, Danger Areas and Military") vyhrazená pro kluzáky. Ono samotné třídy pro vertikální rozčlenění prostoru...

• kolem samotného MS FSX (i když s ním MS skončil asi 2005), je spousta lidí dodělávajících k tomu další a další letadla (nádherný Spitfire), objekty v terénu (třeba Ještěd) a pomocí SBuilderX si to můžete zkusit i sami.
• jsou firmy nabízející různé mapové podklady až třeba po fotorealistickou Madeiru či zpřesnění cest pro VFR navigaci a můžete si za každou mapu utratit asi 600-1000 Kč.

   

     A tak s tím člověk může strávit hodiny a hodiny času, ať už učením se o "pravidlu levé ruky" (když letíte VFR kolem nějaké čáry - třeba pobřeží či silnice - lítá se tak, aby ta čára byla vlevo), vyzkoušet si chování ukazatelů VOR a DME na simulátoru Louise Montera a nebo si prostě naplánovat let z Liberce na nějaké alpské letiště v Rakousku a odstartovat a letět buď v konkrétním počasí, které v danou chvíli panuje nebo si nastavit sněhovou vánici; v letošním létě to bylo velmi osvěžující...   

     

Když lidé plánují...

...Pánbůh se prý velkolepě baví. To tady skončila vedra a vydali jsme se na jih, na Madeiru. Na letišti krásně pršelo

a Madeira nás uvítala. A Pánbůh se zasmál a najednou se člověku neudělá dobře... a mohl jsem s trochou nostalgie za svým dřívějším zaměstnáním od rána sledovat jak probíhají procesy v portugalské nemocnici.
     Když se poradíte s pojišťovnou, doporučí vám státní zdravotní zařízení, které vás v akutním případě vezme na vědomí i bez plateb a mně dali i adresu. Takže najít nemocnici ve Funchalu šlo, všude jsou velké cedule, zaparkovat šlo také a v areálu najít Emergency šlo také, protože místní jsou velmi příjemní a ochotní lidé a pokud neumí anglicky, seženou někoho, kdo umí...
     Prvním krokem je paní (v bleděmodrém), která podle cedulky pojišťovny napíše do systému data a vytvoří a přimontuje pásek na ruku se jménem, kódy, časem a datem a od té chvíle jste sledovaný prvek v procesu. Pošle vás do další místnosti, kde modrý zřízenec organizuje provoz a sedátka a po chvilce se ozve hlásání a zřízenec po chvilce diskuse (kdy kouká na váš štítek) vás odešle do místnosti jen se závěsem, kde je žlutě oděný lékař; v tomto případě paní doktorka. Po anamnéze, zapisované přímo někam do systému, navrhne postup; základem jsou testy a kapačka s minerály. A další místnost, kde je řada zeleně oblečných lidí, kteří současně stěhují dovnitř a ven lůžka s pacienty, berou krev na testy, čistí rány a mají k tomu různé stolky s lahvičkami a nástroji, které si přisunují a působí to sice dojmem zmatku, ale plně kontrolovaného. Odběry, injekce, kapačka... a pak další místnost (spíše chodba) a čekání: odkapat litr trvá asi dvě a půl hodiny.

        
     Ale před koncem přijde zelený bratr, sdělí, že podle testů je třeba ještě nějaké minerály doplnit a nasadí další kapačku... a zase dvě a půl hodiny. Překvapilo mne, že kolem poledne začala zde sedící i ležící pacienty obcházet modrá paní a koukala na štítky; říkal jsem si jestli někoho nehledá, ale ona jenom (asi) kontrolovala od kdy tam člověk sedí, protože vzápětí přinesla misku zeleninové, vonící a dietně neslané polévky. To se opakovalo ještě odpoledne, ale na výběr byl čaj či káva a houska; tady jsem portugalské zdravotnictví vysoce ohodnotil.
       Paní doktorka byla nejen  příjemná a pěkná, ale i šikovná, protože věci se začaly zlepšovat a nakonec přišla se sadou papírů z tiskárny, kde byly napsány léky, vysvětlila který k čemu je, jak se má brát a jak dlouho a upozornila, že je potřeba se před odchodem ještě stavit v tom přijímacím centru. Tady mi také objasnili, jak se pozná papír od tiskárny od našeho "tiskopisového" receptu s razítkem. Modrá úřednice na každý tento papír nalepila malý štítek s kódem (odhaduji nemocnice) a hologramem, který asi značně ztěžuje padělání a bylo potřeba najít lékárnu. Je jich méně, než u nás  a jsou plné lidí a asi proto mají bedýnku známou z našich pošt: vyberete si "S receptem", "Bez receptu", "Priority" a dostanete pořadový lístek. Pak už to je jako u nás s trochou překvapení: zaplatil jsem za léky asi 42 EUR, dal jsem jí bankovku 50 EUR a k mému překvapení paní vytiskla jakýsi štítek s čárovým kódem, uchopila bankovku, odešla k podivné mašině, vložila čárový kód na štítku, vložila bankovku a mašinka ji sežrala a vyplivla drobné. Jestli to je trezor (mohou se tam točit docela slušné peníze) nebo jestli je to protikrádežní opatření, nevím...
   
       Pak už se věci postupně dostávaly k dobrému a Madeira se ukázala v celé své kráse a příjemnosti.  Zjistil jsem, že na východě, mezi Ribeiro Frio a Faialem jsou stále krásné staré úzké klikaté cesty.

A občas i s překvapením, když se ovce z Pico Arieiro rozhodly přes Poiso sestoupit do Faialu

Na srpen bylo počasí dost zvláštní, hodně mraků

 a místní mi vyprávěli jako velmi zajímavý úkaz to, že na letišti v Machico každý den našeho pobytu pršelo, což prý na srpen...
       Ale když se vyjede z mraků na severní stranu, je tam pořád sluníčko

a rostou tam výtečné ostružiny, obvykle ovšem  nad propastí...

       A stará známá místa: funchalské úzké uličky s malovanými dveřmi a baráčky

   místní muzika u (bohužel) zavřeného Golden Gate Cafe...to co tady hrají je Take Five od D.Bruebecka

A opět jedna zcela nová, šafránová rybí polévka v jedné malé hospůdce, kousek od katedrály

a veřejný vodovod uvnitř restaurace, takže se sem chodí lidé umývat a vůbec jim nevadíte...

     A stará i nová místa a místečka: Boca da Corrida je malý plácek, kam stoupáte a stoupáte a když už to skoro vůbec nejde dál tak, najednou vyjedete ke kapličce a musíte zastavit, protože před vámi je obrovská díra - údolí jeptišek.

 Bývalo to tam krásně obrostlé stromy, ty ale shořely v roce 2010

a vede odtamtud krásně označená cesta pod průsmyk Encumeada a cesta na Pico Grande; vede přes úzký skalní chodník asi dva metry široký a po obou stranách s několika sty metrů dolů...

 A stejně jako před lety, když jsme to šli, je tam mrak a mlha...
     Jak jsem se zmiňoval, z Pico Arieiro je dolů kolem údolí jeptišek nová silnička, prudká a padající a občas i s napadaným kamením. Nicméně tam zřídili "miradouro", dokonce i s bezbarierovým přístupem a fantastickým výhledem: opět na údolí jeptišek Cural das Freiras, ale z druhé strany toho kotle. Takže je nádherně vidět i údolí i Pico Grande

a i ten úzký chodník je vidět z druhé strany

     Prostě Madeira není moc na koupání, ale hodně je na chození a koukání. A také na jídlo; nepřekonatelné marinované mušle v O Portao, umocněné (skoro k dojetí) tím, že když  jsme tam přišli, pan vrchní se na nás díval a pak řekl, že si nás pamatuje z naší minulé návštěvy...před rokem.  

Znám já jednu krásnou paní...

Byla kdysi jedna zámecká zřícenina v obci Staré Hrady u Libáně.

V roce 1970 bylo tohle torzo z jeho gotické části z roku 1340

a tohle jsou zbytky zámku postaveného někdy kolem 1570.

A v době velmi prazvláštní se v malé vesnici našlo několik lidí, kteří se rozhodli, že to všechno opraví. Pan učitel a předseda MNV Holman, zedník pan Joukl a spousta dalších... A nějakým způsobem v době kádrování a prověřování a zamítání sehnali peníze. A sehnali i lidi: na opravu přijížděli trampové z celé republiky, vstupné bylo "jedno cihla"...
A ono se to podařilo a zámek najednou stál a bylo potřeba vymyslet co s ním a kdo se o něj bude starat. Nakonec bylo v rámci státem povolených organizací ustaveno sdružení Osvětová beseda Staré Hrady, která se stala správcem zámku a uzavřela smlouvu s Památníkem národního písemnictví a do Starých Hradů se dostala pracovna Jaroslava Vrchlického, postel malovaná Josefem Váchalem a pozůstalostní fondy  V.Čtvrtka, V. Nezvala a spousty dalších. A kolem toho všeho se děla spousta věcí, vydával se vlastní časopis a tohle znovuoživené místo se postupně koncem sedmdesátých let a v letech osmdesátých stalo ostrůvkem kultury a lidství. Prvomájová setkání, kde Hana Kofránková představovala své přátele Rudolfa Pellara, Josefa Somra a spoustu dalších, srpnové koncerty Štepána Raka a Alfréda Strejčka, desítky výstav obrazů Vladimíra Komárka, Michaila Ščigola, šperků Ivany Pelouchové. A zámecké nádvoří bylo krásné i tím, že se tady objevovali i z hlediska režimu "podezřelí lidé"; Vlastimil Fišar tam předčítal "Hovory s TGM" a objevovali se tam i Jiří Hanzelka a Julie Charvátová...

Tohle všechno se samozřejmě dělo díky spoustě lidí, kteří to všechno dojednávali a kteří se tam angažovali a nelze nejmenovat paní doktorku Evu Bílkovou, obvykle stojící v pozadí a zařizující vše od lavic na nádvoří až po doma upečenou bábovku. Teprve po delší době člověk najednou začal vnímat energii, se kterou uváděla věci v pohyb a ovlivňovala běh světa...Nějak tak to dělala i moje maminka...
Občas to bylo fascinující: když se ves Staré Hrady rozhodla zámek odprodat do soukromých rukou, paní Eva zahájila boj o jeho záchranu a ponechání ve veřejné sféře. Tento boj mimo jiné zahrnoval i dovlečení ministra kultury a ředitele Národního památkového ústavu na jednání obecní rady.... neuvěřitelné.
Zámek byla ale prodán a paní Eva se nejen odstěhovala do Jičína, ale začala působit i zde; městská kronikářka, čestná členka Pekařovy společnosti Českého ráje.... A protože se dožila krásného věku, kdy člověk ještě leccos může, ale už skoro nic nemusí, v Jičíně se oslavovalo. Dcery Eva a Jitka uspořádaly v krásném objektu rekonstruované staré židovské školy oslavu a oslavu oznámily známým a přátelům a kolegům, jen mamince to řekly asi hodinu před oslavou...
Takže paní Eva se z toho vzpamatovala,

suverénně odkomentovala pásmo historických fotografií, nechala geologovi provést detailní průzkum marcipánového Zebína

a vůbec to bylo takové krásně uvolněné odpoledne...