Prohledat tento blog

8. června 2016

Nahoru, pořád nahoru

     V posledních letech jsme se vždy dostali na Encumeadu, ale cesta výš, na Paul da Serra, byla zavřená a v tunelech zhroucená... Skončili jsme na levadě na Folhadal nebo na Levada do Norte nad elektrárnou v Serra de Agua a bylo to příjemné, ale letos jsem se chtěl opravdu - po mnoha letech - na Paul da Serra dostat. Podle mapky

tam místo R110 vede i R222 a R209 a tak jsem se tam zkusil dostat přes ně. Diesel 1,3 VW měl na dvojku co dělat a šplhali jsme...A pořád v zatáčkách a pořád do kopce a pořád nahoru...a najednou se otevřela nudou zívající rovina
 náhorní planiny Paul da Serra
      Asi 1400 metrů nad mořem je najednou velké rovné místo, které připomíná naše Jizerské hory jak lesem
tak koneckonců i těmi větráky

      O kus dál směrem na Porto Moniz je nejprofláknutější levada Madeiry, totiž vodopád Rabacalu a  25 pramenů. Na parkoviště se člověk nedostane, autobusy přistávají jeden za druhým a cesta tam je viditelně zařízlá do úbočí a plná lidí...

     Tak jsme to vzali zpět, přes už otevřenou cestu na Encumeadu, chvíli ještě pokoukali po planině a jeli kolem Bica da Cana a Lombo da Mouro. Tvrdím, že to nejkrásnější pohled na Pico Ruivo, Pico Grande, Torres a Pico do Ariero, čili nejvyšší komplex Madeiry. Tentokrát ovšem byl zatažený a neviditelný. Tak snad příště...

7. června 2016

Tam určitě neprší...

    Jak jsem psal, Madeira je rozdělena na svou severní a jižní polovinu s odlišným počasím. A tam kde se sever potkává s jihem neprší. Snad nikdy. Je to na mysu svatého Vavřince, na zcela východní straně. a když jeden den bylo zataženo i nad Funchalem, vydali jsme se tam. Kdysi to byla hrůza tam dojet, teď tam (tedy, skoro tam) vede VR1 neboli Via Rapida 1 neboli něco čtyřproudého, co by tady asi nemohla kvůli zatáčkám a spádům být dálnice. Velké parkoviště, kiosek (jeden, s elektrocentrálou) stejně jako před patnácti lety a prašná cesta dál...
     Místní území je pouštní
ovšem s nádhernými výhledy na Islas Desertas
 nebo na díru v útesu
 případně na strmou severní část výběžku
 Jo a jsou tam pořád ještěrky, které se dají krmit z ruky...

4. května 2016

Díky úředníkům

Máme před domem zeď. Není to žádná slavná Watersova "The Wall", je to zcela obyčejná betonová šedivá zeď u tenisového kurtu  a ten kurt je položen nad zbořenou strojírenskou fabrikou na textilní stroje, která tam kdysi stávala. Ono to  bývalo kdysi pohodové místo a pak tam postavili sídliště...  Fabriku kvůli sídlišti zavřeli a zbourali a tvrdí se, že si hasiči chtěli udělat z likvidace své cvičení stylem "zapálíme, uhasíme, jdeme slavit" a to celý týden, den za dnem a to i pro pozvané jednotky z Polska a NDR; prostě takové družební ožírací mezinárodní socialistické cvičení. Zlí jazykové tvrdí, že v pondělí začali tím prvním krokem, ale protože fabrika byla za desítky let existence prolitá a mohutně nasáklá olejovou emulzí ze soustruhů a fréz, hašení se nepovedlo, musely se sjet jednotky z širého okolí a požár sám dohasl po několika dnech, když ten olej dohořel... Tak tam nad to plácli asfalt a postavili zeď

A jednoho dne přišli úředníci a přitloukli na zeď ceduli

Koukal jsem na to a říkal si, jestli je sprejeři poslechnou a naběhnou..a ono se udělalo pěkně a na čarodějnice se na těch kurtech najednou objevila spousta mladých mužů s ještě větším množství sprejů a začali malovat... Koukal jsem na to celý den jako u vytržení, jak ono se to vlastně dělá a ty malby ve mně vzbuzovaly různorodé pocity. Abstraktno i krutá realita hamletovského života
jiná úřední cedule i s odpovědí





U dětských houpaček se objevil další poměrně realistický obraz a mne napadla Plíhalova slova "jako by děti neměly nárok na to správné depresivní blues"...

A z té naší zdi se také udělaly obrázky, i když trochu schované za terénem

U mne osobně ze všeho vyhrálo tohle

Skoro jsem záviděl, protože já když namaluju pejska, tak z toho vyleze prase a když namaluju hrad, tak to dopadne stejně.

20. dubna 2016

Dneska ráno

bylo na Jizerce -7°C. V Českém Ráji je o trochu lépe a u Věžáku to pomalu začínalo i jarně vypadat.  Tak pár fotek

Po listech ani vidu, jen tráva se už trochu objevuje

a voda se skálami

 a labuť...

Věžák, neboli Věžický rybník je ten, který kdysi dávno hrál v jedné české komedii, kdy tam tatínek sváděl maminku a do toho mu přišlo divoké prase... Nic z toho jsem tam nepotkal, jenom to prase...

A když se člověk na cestě zpátky zastaví na kopci u Kopaniny, může ještě vidět krkonošskou zimu v plné parádě...



Tuřín / vodnice

je poněkud zapomenutá a podle některých zázračná zelenina. V každém případě je dobrá a já jsem vyzkoušel jeden recept. Pro dva lidi asi tři menší tuříny
které se oloupou, nakrájí na měsíčky a nahází do mísy
a posypou utřeným česnekem a parmazánem a případně lístky tymiánu nebo sušeným tymiánem v zimě; množství přísad a koření podle chuti, ale nějaký česnek to snese, i parmezán.
Pak se to všechno zalije pár lžícemi olivového oleje, ručně promíchá a vyloží do pekáčku vymaštěného máslem. Zbytky z mísy se přisypou, trochu másla se může dát i nahoru, případně ještě přisypat parmezán
a dá se to asi na 35 - 50 minut péct asi na 180°C. Doporučuji při pečení trochu obrátit, aby to bylo křupavé ze všech stran. Výborná příloha ale ještě lepší samostatné jídlo...



12. února 2016

Proč pořád nadáváme?

     Rodopis je o mrtvých...
     Josef Palát se narodil 1828 jako nemanželské dítě a byl legitimizován až svatbou rodičů 1829. V roce 1858 se oženil s Annou Otoupalovou a ta mu začala rodit děti, první Marii přesně 9 měsíců po svatbě. Po ní následoval František, Rozálie a po 6 měsících zemřelý Jiří a manželka Anna náhle v září 1866 umírá na choleru. V domě Františka zůstaly malé děti a proto se po několika měsících, v únoru 1867 zase žení s Marií Havlíčkovou. Ta pravděpodobně přišla ihned do jiného stavu a v říjnu 1867 umírá v souvislosti s porodem. Josef si musel hledat k malým dětem třetí ženu a v únoru 1868 si bere Zuzanu Manovou. Rod Manů je často vidět v matrikách, kterými se jsem se v okolních vesnicích probíral, ale tahle Zuzana byla ze Lhoty u Týnce u Klatov v Čechách. Jak se tam dostala a jak se Josef o ní dozvěděl? Nevím. Tohle manželství nakonec vyšlo, se Zuzanou má Josef ještě několik dětí až 1899 umírá; Zuzana jej přežila do roku 1914.

     Ono vůbec řada detailních příběhů ukazuje, jak lidé žili vlastně na hraně existence, jak ta jejich společenství byla zranitelná a jedna událost vyvolávalo celou řadu dalších a dalších. Například život starých lidí – obvykle zůstali na hospodářství nejmladšího syna a když ten náhodou zemřel, staří jej dost často následovali do několika měsíců; pravděpodobně na vyhladovění… Nebo jiný příběh z rodiny, který daly dohromady data v Excelu ze dvou stránek jedné kroniky: Marie porodila Jakubovi dvojčata, ale po dvou dnech po porodu umírá. Dvojčata přežila jen o pár dnů… 

5. prosince 2015

Sidra nebo cider

     Cider jsem kdysi objevil ve Vichy, kde jsme si dávali slané palačinky a k tomu keramické poháry plné nádherného voňavého nápoje. Pak mi v Navalagamelle předvedli, jak se v Asturii nalévá a pije sidra
  což se prý dá natrénovat, protože moje dcera to také umí

     a kus od Gijonu  mi  v muzeu ukázali, jak se to v Asturii vyrábí a proč se tamní sidra nedá vyvážet: prý z lahví létají špunty, když to převážejí přes hory...

     Už se to konečně dostalo až sem: španělskou sidru jde koupit v Toro Blanco, kde je hodně suchá navarrská, ale běžně se dostane více nasládlý cider (to je totéž, jen odjinud) - levnější KingWood Dry nebo nějaké vyzrálé archivní třeba v M&S nebo speciálních prodejnách. A dá se z toho výborně vařit.

      Venkovská francouzská verze jídla se sidrou spočívá v tom, že kuřecí nohy nebo rozporcované kuře osuším, nasolím a opepřím a na másle opražím dohněda a do pekáčku s tím. Do výpeku případně přihodím trochu suché šunky a opeču ale v každém případě pak zaleju cidrem a nechám chvilku provařit a kuře tím zaleju. Špetka česneku tomu také dá další chuť, ale tak půl stroužku max. a vůbec nerní nutný.  A pak se to jenom nechám táhnout při 120-140° třeba dvě tři hodiny; nakonec lze dogrilovat, ale to na venkově nedělali. Stačí bílé pečivo. Chutě to má podle (ne)slazení cideru nebo sidry, ale vynikající.

     Na tuhle dobrůtku je vhodná suchá sidra: pikantní klobásku nakrájím na půlcentimetrová kolečka a opeču po jedné a pak po druhé straně na pánvi a když už se druhá strana dopéká, zaleju sidrou tak, aby ty kolečka byly akorát ponořený a chvíli v tom provářím. Klobáska pustila tuk a šťáva se krásně vyvaří a zahustí...Ale jde to i s méně sladkým ciderem.

   

28. listopadu 2015

Smějí se mi

pro mé jídelní alergie. Nemohu říci potravinové, lepek ani celer mi nevadí. První mojí alergií je totiž vůně a to z kokosu. Kdysi jsem jako dítě jedl kokosky a nic, ale pak po mnoha letech se pro mne stalo například zcela nepoživatelné pečivo z Hery, dokonce jsem musel utíkat od trouby i v procesu pečení, kdy ten kokosový tuk řádil. Tím pádem jím jenom koláče a sladkosti domácí výroby, které jsou pro mne nealergické, i když tady kdysi bývaly pokusy neodpovědných dětí a partnerů tuhle moji vlastnost zkoušet, protože "to je blbost, to přece nikdo nemůže mít...". Mám a fungovalo to.
      Druhá moje jídelní alergie je ještě podivnější. Když se dobře najím, začnu slzet a kýchat a smrkat, prostě senná rýma po jídle. Zkoušel jsem sledovat různé komponenty jídla a jejich vliv, ale za několik let se mi nepodařilo na nic přijít. Stačí dobré jídlo... Funguje to často doma, kde vařím, občas u příbuzných a známých, kde také občas jím, no a sem tam v nějaké restauraci. Dnešní oběd mne inspiroval k pokusu na lidech: dejte si, budete kýchat jako já?
      K receptu: mám totiž bratra a občas se provokujeme kuchařskými výtvory.  Má speciality, na které k němu chodíme a jeho grilování ve stodole je výtečné. A mezi spoustou příloh k masíčku dělává i grilované žampiony. Jsou výborné, ale když je venku poprašek sněhu, je to potřeba reprodukovat v troubě.
To se vezme pár větších žampionů (ne Portobello, menších a masitějších), asi 2-3 na osobu, očistí se a oloupou a vybere se noha a hlavy se dají do pekáčku na trochu olivového oleje. Do každého klobouku přidávám asi půl lžičky sojové omáčky.

     Nohy nasekám na drobno a na trošce másla podusím

     Tu podušenou směs, když na pánvičce vystydne, smíchám asi se stejným množstvím nahrubo nastrouhané Nivy a nasypu do klobouků.

     Pak na každý dám kousek dobrého tyrolského voňavého špeku

a dám nahoru do rozehřáté trouby, 200°C asi na pět až sedm minut podle velikosti a pak ještě asi 2-3 minuty pustím gril.  Pak už potřebujete jen trochu chleba na tu báječnou šťávu, kterou to pustilo; dá se vylepšit před pečením ještě přidáním jedné či dvou lžic bílého vína...  

       Zkuste to, já jsem zase kýchal.

27. listopadu 2015

Mezi létem a zimou

Zima pro mnohé znamená sportovní nadšení a radovánky plné pohybu, pro mne a našeho psa je to spíš čas přípravy na nadcházející mrazy pomocí dobrého jídla.  A jako vzpomínka na léto se to dneska odehrávalo v rybím stylu; postupně, ta polévka je poměrně sytící...
     Rybí dýňovou polévku jsem poprvé jedl na Madeiře a tohle je sladkovodní variace (z lososa je to divné, ale třeba kousky mořské štiky...):
     Malou dýni Hokkaido očistit a nakrájet, vyndat vnitřek s jadérky a zbytek včetně slupky nakrájet na kostičky asi 2 cm; do trouby na cca 180 a asi 25 minut péct. Mělo by to trošku zkaramelizovat.   V hrnci na másle osmažit nakrájenou cibuli a trochu (stroužek max) utřeného česneku, pak přihodit tu upečenou dýni a chvilku restovat. Když zpracovávám ryby, nechávám si různé páteřové a jiné zbytky zmrznout  a teď jsem z nich udělal asi litr vývaru (nové koření, černý celý pepř, bobkový list, sůl...). Tím tu orestovanou dýni zalít, přidat lžičku citronové šťávy a muškát nebo muškátový květ dle chuti a asi půl hodiny vařít.  Dle chuti osolit a opepřit a rozmixovat, případně trochu naředit. Asi 100-200 ml šlehačky vmíchat a vložit (pokud je) obrané maso z vývaru. A kousky ryby opéct na másle a vhodit a nechat chvilku na velmi mírném plameni proležet. Je to báječné.

     Druhým chodem byla klasika: grilovaný candát (osolené, ocitronované, odleželé filé, osušené a posypané směsí mouky a škrobu, trochy soli a mletého kmínu) na lůžku z restovaných žampionů (cibulka, máslo, sůl, pepř, kmín, krájené žampiony) a s vařenými bramborami.

     Tak se nebojím, zimo, můžeš přijít.  Ještě si proti tobě někdy udělám fabadu a plněné bramborové knedlíky s kysaným zelím. Doplněno utopenci dle receptu paní Černé  bude houby zle.  A mám tam z Drmolova vinařství výborný Pinot Noire pod uměleckým pseudonymem Modré Rulandské... 

30. října 2015

Někdo vymýšlí

a někdo pracuje. U nás se tahle zásada hlavně projevuje v rozdělení odpovědnosti za jídlo: řeknou mi, co mám udělat a já to uvařím; pro mne je strašná námaha to vymýšlet a tak jsem vděčný....  Včera to byla výzva "dala bych si candáta, ale nějak jinak...třeba na houbách?". Dobře.
      Asi 20 dkg candáta rozdělit na dvě porce a ocitronovat a osolit a odležet.  Asi 20 dkg oloupaných žampionů rozdělit na díly 2:1 a větší část nadrobno nakrájet. Na másle zpěnit nasekanou šalotku a na tom orestovat nasekané žampiony, osolit, okmínovat a když jsou podušené, přidat asi 2/3 kelímku kysané smetany; když to znovu provaříte, dostane to takovou zdrclou konzistenci, ale to je pro tohle jídlo docela dobré; asi by to nemělo téct...
      Candáta omoučit a grilovat na mřížce s olivovým olejem (4 min na straně s kůží, 2 min na straně bez kůže). Na horký talíř dát porci té smetano-houbové míšeniny a na to grilovanou rybu. Do výpeku přidat máslo a nahrubo nakrájený menší díl žampionů, trošku osolit a opékat. Když jsou hnědé, posypat jimi grilovanou rybu a výpek zalít zbytkem kysané smetany smíchané s bílým vínem a trochou vody; uvolní se šťáva a odpaří se to, takže na polití těch restovaných žampionů nahoře je jen lžička šťávy.
     A s bramborem... Chtěl jsem udělat fotku, ale neprozřetelně jsem to ochutnal...na fotku už nedošlo, protože napůl vyjedený talíř... Tak až příště.