Citron byl tehdy vzácný

a mně, malému školáčkovi, bylo líto, že jsme ho snědli a protože jsem měl tatínka vyučeného zahradníkem, vzali jsme semínka z toho snědeného citronu a dali do květináče a skutečně se podařilo vypěstovat malý citroník. A já jsem o něj musel pečovat a starat se o zalévání a tak, takže - to mi bylo asi osm let - jsem uvítal, že tatínek měl známého, který pracoval v  takové velké zahradě (dokonce tam dělal ředitele té zahrady) a kterému jsme citroník odnesli a on mi slíbil, že ho naroubuje, aby na něm rostly citrony. Pro mne to byl v tom mém věku příslib zázraku.
Pak jsem rostl a zjistil, že zahradnická vášeň mého tatínka se neprojevuje ani tak v jahodách a mrkvi, jako ve skalkách a cestičkách, na kterých,potvora, roste plevel a které se musí čistit a plít a sypat pískem...A učil jsem se zahradu považovat za galeje a otrokářskou práci.
Jenom když jsem se šel s tátou občas podívat do té zahrady, tedy botanické zahrady v Liberci, rostl tam v jednom koutě citroník a já stále věřil že to je ten můj...
Teď jsem se tam byl podívat také a on tam jeden citroník stojí a plodí...a mně to nějak potěšilo, že to snad je...

Ten citroník je v prvním skleníku, kde rostou kamélie a kvetou právě v únoru a březnu

V druhém skleníku jsou džunglové rostliny a to i s vodopádem i s kapry

a samozřejmě se tam mlží brýle i fotoaparát. Tak rychle do dalšího skleníku, kde je sucho a jsou tam kaktusy...

Mají tam také tilandsie, což jsou rostliny žijící z mlhy, aerofyty... 

Další skleník je opět tropický a strašně vlhký, takže jsem si musel otřít brýle a i fotoaparát, než jsem zjistil, že ta paní není vodní víla ale zahradnice.

 

A opět suchý skleník, australská poušť   

                                         

Tak je tam nádherná sbírka masožravek, stále hladových jako australský pes dingo, co o něm psal pan Kipling

    

Mají tam také sbírku semen

             
A v přízemí jsou také krásná akvária se žralokem

 a korály

 a hejnem perutínů a sasankami

a zlou zubatou piraňou

a skaláry

 a rejnokem

 a divy přírody vůbec

 a taky s kapry koi v bazénu u kamélií

A nahoře, v prvním patře je další spousta divů. Mají tam spousty čapkovských kaktusů (zlatý ráčkův...) s podivnými tvary i fousy

  

a bonsaie (tu nejstarší, co jí je asi dvěstě let a kterou vystavují jen za pancéřovým sklem, tak tu tam momentálně neměli...)

   

a nechybí ani spousta orchidejí, od plevelných Phalenopsis až po Cymbidie a krásné hybridy...

prostě 

A když odcházíte a míjíte zasněžené skalky a rosarium, povzbudí vás visačka

Tak nashledanou v Liberci...

V Liberci

bylo vítání občánků a protože byl Štěpán pozván a protože jsme byli pozváni i my a protože to bylo za rohem, účastnili jsme se. Byl jsem docela zvědavý, protože jsem si tenhle podivný rituál pamatoval od doby svých dětí - a ono to zůstalo stejné. Bar Micva se koná v rodině, asi v třinácti letech věku, kdy už z toho dítě má rozum. Tohle ale bylo kdysi státní sdělení rodičům, že stát se o člověka stará od kolébky po smrt; to nad rakví řečnil bývalý armádní major, později deratizér až do okamžiku, kdy ho odstrčil farář Kubý a mluvil podstatně rozumněji jak už si to katolíci trénují tisíce let...Mám nějaký odpor k úřadům a tady se mi opět potvrdil: zmatená organizace dávkující vítaná mimina po půlhodinách, kdy se do obřadní síně hrnuli noví lidé a protože se to nedalo za půl hodiny stihnout, pletli se mezi ty, kteří si to ještě chtěli užít. Štěkající pan fotograf, který tímto způsobem budil pozornost nemluvňat a nad tím dvoumetrový úředník, který stále mluvil o lepší, krásné budoucnosti, i když už necitoval Lenina (který stejně jako Klaus byl odborník na vše...), ale anglická přísloví. Také dárky dostaly, miminka. Knížka s českoněmeckou pohádkou, která ale měla trochu zkrabacené listy a protože se mi tohle stalo s knihou, kterou jsou kdysi vylovil z vany a protože tahle pohádka byla tištěna v roce 2010 a protože v tom roce tady byly povodně...A taky praktický poukaz na volné půjčování knih z městské knihovny dostala dítka, ale jak napsáno, musí ho vyčerpat do tří let věku dítěte...snad to bylo pro nudící se rodiče. A dřevěnou hračku, i když paradoxem bylo, že na jejím obalu bylo upozornění, že není vhodná pro děti do šesti měsíců.
Nějak nemám rád úřady a úředníky, tak jsem uvítal, že mláďata - snad s trochu podobnými pocity - utekla stádnímu fotografování a zmizeli jsme dříve, než ostatní dav.
To pozitivní byl interiér. Liberecká radnice - vždycky jsem k ní měl respekt nebo úctu nebo strach...

   
 ...kde jsou jizerské roubenky a teplé jihočeské chalupy? Kdysi asi chtěli dodat Její Kamennosti trochu toho tepla a tak je interiér obkládán dřevem a okna vitrážovaná

A pak jsme byli na výborných salátech v ZOO1320 a Štepán dělal "brrrrrrr" a snažil se otočit v kočárku. Holt, doba klidu jeho rodičům skončila a jemu to začíná s úředním posvěcením.

Poslední drak

no, to bylo kvůli titulku, ale za chvilku na něj dojde.
Přijel jsem do dnes večer Kroměříže, dojel k svému vyzkoušenému penzionu, zaparkoval, zabydlel se a odešel na večeři. Sedl jsem si u okna na náměstí, teď tam mají biokrb s plamínky a díval se ven a užíval si Cabernet Sauvignon...na Moravě ještě umí vařit, i když kančí steak s redukcí brusinek a červeného vína s bramborem a opékanou cibulí, to je určitě možné najít i v Česku.

Přemýšlel jsem co budu dělat zítra, jestli jsem si neměl dát něco jiného, jestli...A jak jsem si tam tak seděl a užíval pohody, napadlo mne, jestli to není taky důvod, proč stále ještě trochu pracuju a jezdím za zákazníky. A protože znám pana de Quincyho a Posledního draka...znáte ho? Ono to vyšlo v 1962 i když snad byl z toho večerníček, no a Ajax byl opravdu poslední drak a  protože jako poslední nevěděl k čemu vlastně draci jsou, tak si začal psát seznam...jedna z položek byla "Umím čuchat zlato".
A tak jsem si taky začal dělat seznam, že:

• zlato určitě čuchat neumín
• jezdím mimo dálnice když nespěchám a koukám a občas zastavím a koukám
• potkávám se občas s novými lidmi a novými podniky a novými problémy
• občas se potkám se známými lidmi, kteří se vyskytnou na trase
• mám Česko rozkouskované do pump s dobrou kávou v automatu
• občas se zastavím někde na jídlo a pochutnám si
• sem tam někomu pomůžu a ujistím ho, že "bude lépe" ...a ono i je

Prostě se zatím mám...

Jeden pan architekt

kdysi v televizním povídání hovořil o tom, že když se vrátí od zákazníka domů, svlékne tuto dobu a převlékne se do času, který mu vyhovuje lépe: do třicátých let minulého století. Ve svém bytě pak žije v tomto čase, popíjí kávu Julius Meinl a obklopuje se nejnovějšími technickými vymoženostmi, jako například šestilampovým superhetem firmy Phillips a gramorádiem s nejnovějšími deskami firmy Columbia.
Určitě také poslouchá jazz a swing a možná i vrchol swingu: boogie-woogie ze čtyřicátých let.
V tomhle světe jsem se před nedávnem ocitl večer v jabloneckém divadle, kam zavítal pan Ondřej Havelka a jeho Mellody Makers. Začalo to už ve foyeru

a pak pokračovalo na jevišti:  obdivoval jsem výběr nejen vynikajících muzikantů ale i muzikantů, kteří vypadají jako kdyby na moment odskočili od Lišáků R.A.Dvorského.

 A pan Havelka to doprovázel nadšeným vyprávěním o swingu a velkých bandách (začal to už Souza počátkem století a aby mu ty mariňácký marše zněly, vymyslel obrovské trouby - souzafony...tady páni muzikanti zhusta měli i originální dobové nástroje)

 A pak jsem se s panem Havelkou dohodl, že oni budou hrát a já nebudu fotografovat a večer plynul jako voda

Výročí

prožil Arco klidně i když to byly právě dva roky, co se narodil. Dostal dobrůtku a byl spokojený, ostatně jako pořád, protože to je hrozně milý a pohodový pes.
Když si vzpomenu, jak k nám přišel, tak, myslím, jsme se sžili...

A protože proběhlo i další výročí ( i když v roce 89 vyšlo 13.ledna na pátek), udělali jsme si rychlou i když trochu plpavou dobrůtku i my: to se vezme (5) bílků, které zbyly po spotřebě vánočních žloutků ve sklenici v lednici, ušlehá se z nich tuhý osolený sníh a smíchá se strouhaným uzeným eidamem (stačí 30% a 30 dkg). No a pak se z toho udělají placičky, obalí ve strouhance a smaží...
S bramborovou kaší...

Plavat v této roční době

lze jenom ve sněhu a z celé rodiny tomu holduje jen Arco.

a nevadí mu ani vodítko

 Dokonce přitom dělá něco jako minibaskervilla...

 Takže vlastně stačilo jen deset dní od začátku a už se dneska na lavičku neposadíte 

a výjezd autem znamená čtvrt hodiny odhazování; když projel pluh, tak i déle...
Ale když už má být zima, tak ať je taková jako v Jablonci: bílá, čistá a tichá...

Kalendář

máme poněkud zpřeházený. Vánoce už byly, tak jsme se pustili do Martinských (nejen) oslav. U příležitosti mnoha svátků a narozenin jsme se potkali trochu slavnostněji

 V tom spěchu se játrové knedlíčky změnily na střapaté hrudky

 ale všem (jak to vypadá) chutnalo

 A pak ta martinská kachna (husy už byly sněděny kolem 11.11....) a dvojí zelí (moje produkce moravského stylu bílého zelí mi připadá docela úspěšná a v červeném tentokrát byla vynechána skořice...) a knedlíčky

 A pak adventní první svíce, buchty a kafíčko

 a na vše dohlížel anděl od Marcely

Zimní radovánky

začínají. Když se mi povede vstát brzo, vypadá to venku i takhle



 a když pak to sluníčko vyjde

Tak a je to tady

Do rána 30 cm nového sněhu, všechno zasypané a zima nastala... Slyšte, slyšte pastuškové...