Potkali se dva

a trochu se míhali, ale nakonec se dá odhalit, který je který...

Jeden je Corry (prý z útulku; kdo mohl dát šeltii do útulku?) a druhý je Arco.

Letní kouzlení

s mraky, pokud se mi to podařilo zachytit a umístit sem bez Photoshopu...

Jeli jsme okolo

i s Arcem a napadlo nás - s omluvou, že bez pozvání - zastavit se u Aidy a Justýnky a Appolona... Ti jsou ze stanice Shekra odkud je i Arco. A setkání bylo krásné a milé (jen Marjánka chyběla...) a fotky vyšly jen tak tak, protože zvířátka se míhala...tedy Arco a jeho sestra Aida, mamina Justýna se chovala důstojně a chudák Appolon byl zavřený, protože cizí pes na jeho území, no to přece...

 

Přiznám se, že jsem nevěřil

     Když jsem ten recept slyšel, nechtělo se mi do něj, protože jsem si říkal, že prostě zlikviduju kus lososa. Ale zkuste si to sami. Lososa jemně ocitronujeme a necháme asi 15 minut odležet. Pak jej posolím hrubou solí, pokladu plátky másla a položím na (teď pozor !) směs nasekané mladé jarní cibulky (svazek, klidně i svazek a půl)  a strouhaného křenu (asi vrchovatá lžíce na 10 dkg lososa), která je v pekáčku na olivovém oleji. Je toho hodně, losos leží navrchu, ale ono se to slehne.

     Peče se to zavřené asi 15-20 minut podle velikosti, případně dogriluje a je to vynikající s vařeným bramborem restovaným na másle s čerstvým rozmarýnem. To neuvěřitelné je, že křen vůbec nepřehluší chuť lososa a výsledkem je velmi jemné, nicméně chuťově výrazné jídlo. Probatum est...

Stateček

o kterém Bára a Kuba mluví spoustu let a na který jsem věřil jenom trochu, tak ten stateček už opravdu existuje. Je nedaleko nás, v Harcově, kousek od Liberce. Dá se tam sedět na zahradě, popíjet pivo a koukat na Ještěd

pojídat prasátko a jiné dobroty

a čekat na večerní bouřku...

Zase jeden

To se vezme asi půl na půl mleté hovězí a vepřové maso. Kouzlo je, že se tam přidá o trochu méně (na půl kila masa asi 40 dkg) kysaného zelí (používám firmu Andeco, protože je sympaticky výrazné). To kysané zelí se musí vymačkat (hodně !!!),  nesmí se proplachovat, ale musí se nakrájet na velmi drobno. A pak trochu strouhanky, drcený nebo mletý kmín, česnek, majoránku a/nebo oregáno, sůl (opatrně, je tam to zelí...) a tři vejce. Placičky (z toho množství výše je jich asi 13-14) se po důkladném promíchání smaží na oleji (neobalovat!), pomalu - ono to prská... asi 5 minut po jedné a 3 minuty po druhé straně. S bramborovou kaší je to nedostižné...

Asi před patnácti lety

jsem při práci začal hodně jezdit autem. Abych se nenudil, tak mi Bára s Ondrou věnovali kazetu na poslouchání. Skupina Pohromadě na přehradě, album Je to tam... Nádherných dvanáct kousků, blues, krásné texty...Moc jsem si to užíval. Pak mi tu kazetu sežral přehravač a v dalším autě už kazety nebyly, tak jsem na nějakém eshopu sehnal totéž, ale jako CD. Praha - Brno vydalo na tohle CD a Mike Oldfielda Tubular Bells II...Nebylo tolik kamionů a jezdil jsem trochu rychleji.
Dneska mám MP3 přehravač s Bluetooth, nicméně v kastlíku stále nostalgicky vozím tahle stará CD a občas je nasadím...

Včera před polednem přijelo auto na plácek před hospodou, co je tady ve u nás slepé uličce, protože dál už je jen voda přehrady.
A začali tahat lavičky... a stany...a když vytáhli na stojanech reproduktory, bylo jasné, že začne mejdan...
Odpoledne jsem pracoval, takže když vypukl elektrický hluk a stěny paneláku to přetransformovaly na dunivé  "tuc-tuc-tuc", tak jsem nasadil sluchátka s Janem Dismasem Zelenkou a jeho Sinfonia Concertante a bylo to v pohodě.

V podvečer vypukl déšť, ale večer když jsem šel na procházku se psem, bylo slyšet, že oslava pokračuje, i když je tam asi jiná kapela, protože zazníval ženský zpěv v angličtině. Nějaké blues...A znělo to, docela jo...
Zabočil jsem na opačnou stranu, aby pes neobtěžoval štamgasty (je, potvora pěkná, sociálnější než Facebook a má je rád...) a jak tak jdu a přemýšlím a pracuju v hlavě, slyším, jak se zdálky přes mikrofon někdo v té kapele dohaduje s publikem a do toho takhle pár tónů, jako když si kytarista na pódiu z nudy hraje a mně hlavou zcela mechanicky blesklo ..."zpoždění..." a v tom kapela vyjela celá, naplno a já slyším "zpoždění, deset minut nebo deset let...".

A kruh se uzavřel. Kapela "Pohromadě na přehradě",  Bluesové odpoledne,  jiný repertoár, jiné složení...ale vzpomínky stejné.
Já jsem neodolal, sáhnul do kastlíku v autě, přibalil tužku a šel. Takže teď mám k originálnímu CD

       a podpisu Ivana Jecha na coveru ještě originál autogram zpěvačky...

Zkuste si to,  stojí za to. Stokilová dáma je nádhera...

Vodníci

se mají u rybníků vyskytovat. V Třeboni jej  mají trochu zkomercionalizovaného

ale našli jsme jeden rybník, který -  i když jej trochu vypouštějí a opravují -

skýtá skoro neomezené možnosti. Mají na to celý barák

a když vejdete dovnitř, uvidíte, proč je dobré být vodníkem v Jižnách Čechách v Maříži...

 No řekněte, netopili byste s chutí?

Třeboň

je město lázeňské a krásné,

ale skýtá i jiné požitky...Krásná krajina ,  třeba cesta kapesním oppidem na Dívčí kámen

a když prší, tak v Šupině je hezky i tak

a krásný oběd lze zakončit i jinými dobrůtkami...

Prostě lázeňský týden...

Ukládám je tam, kam patří

za rok, za dva nebo za tři, budu rád, že je mám...". Zpívával Jiří Suchý. Kdysi jsem ukládal fotky do krabice, která se se mnou skoro nedotýkaná přestěhovala po rozvodu v Neratovicích a pak do Jablonce a tady leží a prachovatí...až donedávna, kdy se mi v telefonu ozvala spolužačka (jo, spolužáctví před padesáti lety se taky počítá...) Ruth a začali jsme si mailovat a  vyměňovat fotky - tedy spíše z její strany. Protože já pořád ještě pracuju. Ale teď už přestávám, takže jsem oprášil krabici a ono hele...
Takže začneme v roce 1955, po první třídě, s paní učitelkou Strnadovou. Ta, když zjistila, že při svém nástupu do školy umím číst, posadila mne na tuhle kratochvíli vždy do zadní lavice, dala mi LaFontaineovy bajky (hodně tlustá kniha ...) a já neotravoval. Měla dobrý odhad na lidi, protože od té doby kdykoli mi nedali něco na čtení a já mohl jsem s učitelem komunikovat (rozuměj diskutovat), tak jsem komunikoval a nebylo to vždycky k mému prospěchu...

Škola tehdy byla v prvním patře starého baráku (naproti bydlela Jana O.) a do třídy se muselo chodit při zdi, protože se chodilo kolem propadnutého stropu. Fotka je proti prosečskému hřebeni a o rok později jsme stále byli ve stejném baráku

jen ta fotka je z jiného směru. Do třetí třídy nám už postavili školu naproti hřbitovu, který byl v provozu, takže jsme vybíhali se dívat do márnice, když někoho přivezli. Ale když to začalo, byli jsme pěkně vyděšení...

A na konci...

Pak spousta let chybí. Našel jsem fotku, kterou bych odhadoval na sedmou třídu

ale překvapuje mne, že tam není Ruth, i když ji mám vzadu na fotce podepsanou

no a konečně, myslím, osmá nebo devátá třída, tedy 1962 či 1963.

Ještě že ty krabice jsou...

EDIT 13.10.2018: A dokonce jsme se po padesáti pěti letech setkali v hojném počtu, sem tam jsme se dokonce poznali a od spolužáka jsem dostal další fotografii do sbírky. Je to čtvrtá třída :-)