A přemýšlím proč jsem se do toho vlastně pustil a proč tím trávím hodiny a hodiny; když zkoumám svoje pocity a motivy, napadají mne dvě hypotézy:
- zatím jsem se vždycky potkával s rodokmenem v nějaké podobě tak, že mi byl na rodinném setkání předhozen nějaký kmet, jako "ten-který-tvoří-rodokmen" a ten mi pak vyprávěl co to dá práce a ukazoval mi papíry různě pokreslené jmény a čárami a čarami... Takže možná i mým motivem je pokus něco předat, nějakou informaci, něco co geront ještě ví, ale co už třeba dlouho vědět nebude a informace se ztratí. Já vím, že dneska na to není doba, ale nějaký takový pocit mám.
- ryze osobním motivem je sílící pocit ztracenosti, prázdnoty; předešlé generace jsou pryč a navazující generace mají úplně jiné problémy a tak si pomalu začínám připadat jak Elina Makropulos. Jak říká Carl Jung a mé děti, "druhá polovina života by měla být radostnou přípravou na smrt". A rodokmen je hlavně o mrtvých.
V rámci těch zákrutů revoluce jsme se sem dostali i my v roce 1953, kdy - podle toho co vím - dostal otec vybrat, že buď zavřít za hájení kolegy skauta nebo vypadnout dosídlovat pohraničí...
Ono je vůbec zajímavé, jak se člověk postupně dozvídá a přijímá historii a nevím, jestli je to dávkováno tím, kolik je poskytnuto nebo tím, kolik je ochoten v daném věku a situaci pojmout a vstřebat. Takže teprve po dlouhé době jsem se dozvídal že rodiče byli již jednou ženatý/vdaná, proč jsme odešli z Děčína, co to je za divnou fotku mého táty básníka se samopalem přes hrudník (to když se socdem dr. Veverkou zakládali v Liberci noviny "Stráž severu") a tak vůbec.
A vlastně to první setkání s historií jsou rodiče a prarodiče, protože ti jsou nejblíž a k dispozici a historie je tak přirozeně součástí přítomnosti.
Dědečky jsem vlastně neměl, protože jeden zemřel, když mi bylo asi 6 let a z něho mám mlhavý ačkoliv sympatický pocit a ten druhý na mne nemluvil do mých osmnácti let, kdy umřel. A - jak dneska zjišťuji v databázi legionářů - dědeček byl PhDr. a to jsem netušil...
Babičku od zemřelého dědečka jsem vůbec nemusel, protože byla úzkostná, stále vyplašená a úzkostná a měl jsem rád tu od dědečka, který žil někde jinde v baráku a babička mu nosila jídlo a jinak pěstovala králíky a na plotně pekla šedozelené houby nechutného vzhledu a báječné chuti a vyráběla rybízák neuvěřitelné síly. A taky měla knížky v divném jazyku, ale na mne mluvila perfektní češtinou, takže kdoví.
A pak - když mi bylo asi 12 let - táta povídá "Jedeme do Myslibořic k příbuzným" a já jsem byl překvapený, protože do té doby rodina bylo jenom to, co jsem popsal výše a o nějakých Myslibořicích jsem neměl tušení, natož abych věděl kde to je. Z téhle návštěvy si pamatuju jedině starý hrob na hřbitově, o kterém mi táta řekl, že to je dědeček a pak domek na kraji vesnice, kde seděli hrozně rozesmátí a hrozně živí jiní dědečkové a ti mi dali skleničku něčeho, co bylo teplé a vonělo a spálilo mi krk; odhaduju že to byla sedlácká, tak aspoň šedesát...
Ale Myslibořice se pro mne přese všechno staly symbolem příbuzenstva, takže když jsem později podobně zjistil, že jsou další příbuzní ve Znojmě, už mne to tak nepřekvapovalo a bral jsem příbuzenstvo jako existující entitu i když jsem díky krásné sestřenici jednu chvíli uvažoval, jak že to vlastně s těmi pokrevními vztahy je...
S rodokmenem ve formě poznámek
A pak mi ve Znojmě opět jeden starý pán - asi také ve snaze někomu to veslo předat - ukazoval a dokonce věnoval kopii rodokmenu.
Při letmém pohledu mne zaujalo, že to je rozrůstající se pyramida s tím, že údaje na vrcholu jsou velmi kusé, že to sahá do počátků devatenáctého století a že se tam najednou objevuje nemanželské dítě. Tak jsem všechno uložil do krabice a nechal tam dvě desítky let odležet...
Před několika lety, jsem byl na setkání se zákazníky, které firma pořádala ve velkém a příjemném sportovně hotelovém středisku v Hrotovicích; opět moje neznalost zeměpisu mi řekla, že to je někde na Moravě a dojel jsem tam podle popisky a když jsem se vracel a na mapě začal hledat, kudy tedy, padlo mi oko na vesnici blízko a tam bylo napsáno Myslibořice. No to se tedy pojedu podívat za příbuznými...
Všechno tam vypadalo jinak, pálenici jsem nenašel, na hřbitově jsem se z cedule dozvěděl, že je od roku 1992 nový a po hrobu dědečka ani stopy. A jel jsem zpátky a přemýšlel, jak se to tedy vlastně dá dohledat a vznikala ve mně představa starých zámeckých komnat s krabicemi označenými podivnými symboly plnými latinských číslic a badatelna plná fousatých starců, rozčileně dělajících "pst...". Trochu jsem to znal ze Starých Hradů, dokud tam ještě byly fondy památníku NP. No a představu, že člověk bude jezdit po archivech a hrabat se ve starých zaprášených knihách, jsem zahnal "až bude víc času a budu míň pracovat".
A najednou víc času bylo a já jsem zjistil, že ve věku internetu už vlastně není tak moc potřeba někde trajdat, protože se peníze EU začaly utrácet na tzv. digitalizaci, takže můžete sedět doma a rodokmen dělat z tepla pokoje...V hospodě u Martena v Nera jsem se potkal s bývalou kolegyní Jindřiškou, která ("hele, ona prý taky dělá rodokmeny") mi doporučila knihy k tématu (jak se ukázalo, velmi později užitečné, ale k ničemu pro začátečníka) a já jsem jednoho večera usedl k počítači a otevřel svoji první kroniku; pro legraci zkušenějším: bylo to psané takovým (dneska) krásně čitelným písmem (že se mu říká "kurent" jsem samozřejmě nevěděl) asi něco jako
