Kromě sněžení

se momentálně neděje nic. Sněží od pátku odpoledne a je úterý pozdní večer. A pomalu to začíná být trochu deprimující: já vím, že je to krásně bílé a proti minulosti v Nera takové úhledné, romantické... Jenomže kdysi jsem z těchto končin utekl, protože v šedesátých letech to fungovalo tak, že si člověk stoupnul na zastávku autobusu a ten buď přijel nebo nepřijel, rohlíky byly nebo nebyly podle toho zda rohlíkáři dojeli a v tom se chodilo do školy a vozil jsem bráchu do jeslí. Tak jsem utekl a po mnoha letech vrátil. S nadějí na "global-warming"...A hele -  neříkal jsem to?

Čtyři dohody

jsem nečetl. Čtyři věty jsem viděl i na FB na jednom přátelském profilu:


1- Používejte správná slova.

2- Neberte si nic osobně.

3- Nevytvářejte si žádné domněnky.

4- Dělej vše, jak umíš nejlépe! Ale ne lépe!

Dneska jsem se čtyřmi dohodami viděl pana Duška a zažil jsem trochu deja vu: před mnoha lety, na Formanově filmu "Hoří má panenko" kdy se lidi  hasičům smějí, pak smích pomalu umlká a pak nastává ticho pochopení. Strašně bych si přál, aby stejný efekt z jabloneckého dnešního dvouhodinového divadla byl způsoben stejným mechanismem. Věty o výchově dítěte, které - díky fantastické schopnosti J.D. žonglovat s češtinou - vyvolávaly spoustu smíchu, až do textu druhé dohody o tom, jak nás naše ego nutí bojovat, reagovat, zápasit. Najednou ty strašně velké a jednoduché pravdy začínaly - IMHO - lidem docházet, smích umlkal a v sále zavládlo překvapené ticho.... Najednou se věty začínaly dostávat lidem pod kůži... Divadlo nacpané, mladí lidé, staší páry, od obleků po  manžestráky...A text o nedorozumění díky mylným domněnkám, nedorozumění ve vztahu... přede mnou seděla řada lidí a najednou se v té tmě začaly hlavy otáčet k partnerovi či partnerce...Přál bych si a přál bych jim, aby to bylo poznáním. Pár věcí, které tam byly vysloveny, bych byl rád slyšel třeba před dvaceti, třiceti lety...      

Stávkování

je ve Francii oblíbený sport, jak již na Entropě ukazoval David Černý. Dobytí Bastilly, jak dnes historie ukazuje, bylo omylem, protože Bastila věznila penězokaze a smilníky, aby naštvanému davu král vyhověl, tak vyhnal ministra, který se ve prospěch pauperizovaných snažil krotit inflaci (jak současné...), prostě dav je cosi podivného a nesmyslného. Dr. Galén se svými léky proti bílé nemoci by mohl vyprávět.  Viděl jsem záběry ze včerejších demonstrací a dojal mne obrázek stávkujících, nadávajících určitě na vládu, která může za zdražení svařáku...
Ale proč o tom mluvím: chtěl jsem včera, ve středu, do knihovny, kde mi počítač udělal rezervaci. Protože mi počítač poslal předtím upozornění, že bude stávka, šel jsem tam až dnes. Ze stávky tam zbyla petice s nesouhlasem s mzdovými škrty. Chtěl jsem se zeptat, co lidé v knihovně udělají pro mne a moje peníze, ale neudělal jsem to. A také jsem nenavrhl, aby z těch tří dam, co tam jsou za šaltrem a z nichž jedna obsluhuje lidi a druhé dvě zírají, se staly dvě dámy, z nichž jedna bude obsluhovat a jenom jedna další zírat. Odhadem by se dostaly i po mzdových škrtech na cca 140% své současné mzdy. Nezeptal jsem se; tři lidí už tvoří dav a víte jak to dopadlo s Bastillou...   

Obávám se o kachny

protože mají dlouhé vedení a zatím setrvávají na skoro zamrzlé vodě.

A tady taky už napadlo, asi 20 cm prachového sněhu a začíná tělocvik s auty...



Začíná Advent

a projevuje se různě. Adventním věncem

zamrzající přehradou

      

nebo -22 stupni dneska v noci na Jizerce, v rezervaci tmy, jak píší tady.

"Tuhle otázku jsem v Reichenbergu čekal"

pravil překladatel knihy Niklase Franka, pan Dominik. Spolu s panem Dvořáčkem (také překladatelem jiné knihy Niklase Franka) se s námi sešli v novém kultuirním středisku ve Vratislavicích. To středisko se jmenuje 10.10.10 neb bylo otevřeno 10. října tohoto roku a špatně se tam hledá cesta:  jak k němu, tak dovnitř do sálu. Sešlo se tam asi třicet lidí se zájmem o problematiku česko-německých vztahů, což je v této liberecké oblasti dost citlivé a stále aktuální téma. Pan Niklas Frank je německý autor a syn Hanse Franka, německého guvernanta Polska za druhé světové války. A odpovídá na trvalou otázku, kterou v titluku čekal i pan Dominik, totiž zda má smysl stále hovořit o zločinech, které se staly, nebo zda je lepší v souladu s názorem našeho pana prezidenta říkat, že se o zločinech například českých revolučních vraždících gardistů nemusí mluvit, protože jsou jen bezvýznamné ve srování s jinými. Pan Niklas Frank svým psaním nepostupuje žádnou autoterapii, chce prostě jen konstatovat co se stalo, i když ve vlastní rodině. Kniha Můj otec je dialogem o činnosti jeho otce na území obsazeného Polska, kniha Moje německá matka vypovídá o matce Brigitě. Obě knihy se zcela liší stylem, jak bylo možno poznat z ukázek čteného překladu. Byl to příjemný večer a je možné se těšit na překlad knihy o Němcích v Sudetech do roku 1938, který připravuje pan Dvořáček.  

 

Jak člověk stárne

mění se jeho preference hodnot a to, co se mu líbí. V posledních letech se mi líbí sedět patriarchálně v čele stolu, něco jako "capo di tutti capi" (:-) a dívat se jak tomu spolku chutná. A protože dětí máme spoustu a mají i své partnery, kterým také chutná (aspoň to všichni tvrdí...) tak jsme se zase sešli. I když nebylo vlídno pokud jde o počasí, tak se to jinak vydařilo...a novou technologii konfitované kachny s trojím zelím také chválili. Tak zase někdy příště.

Ale bude to už bez procházky, protože nahoře na Královce už byl sníh a chlapci tvrdili, že voda je už poměrně studená....

 

...a i ten pes byl rád, že už je venku.  A taky na zimu přiletěly labutě...

Neratovice

byly na konci čtyřicátých let vesnice s asi 1300 obyvateli. Z Prahy se sem jezdili koupat do čistého Labe a domečky si tu stavěli železničáři na penzi. Pak se začala rozrůstat Spolana a protože fabrika pracující 7x24 potřebuje spoustu dělník, tak se začala stavět sídliště a nakonec Nera měly skoro dvacet tisíc lidí. Aby mladí lidé neutíkali (věkový průměr Neratovic byl v sedmdesátých letech pod třicet let...), tak tam moc nestavěly vlaky a na autobus se chodilo dva kilometry nebo se do Prahy jezdilo na zvláštní bumážky.  A taky tam nebyla žádná střední škola, protože dělníci ji dle rozhodnutí nepotřebovali.

 Takže pan starosta Roith, který byl první po revoluci, sehnal paní ředitelku Novotnou a založili ihned gymnazium. A paní ředitelka například sehnala pro studenty praxe na Západě a taky se tam objevily kapely se školní pomocí, nikoliv školním dohledem.  Trio Mendík vynechám, ale objevili se Břitníci a Lumbální punkce a dokonce profesorská kapela NNZ (neboli Nelízej Namrzlý Zábradlí...). A protože má gymnazium letos dvacet let, tak se u Oskara sešly kapely, které procházely historií gymanzia a bylo tam spousta lidí a bylo to fajn...

Vzpomínka i když je po Dušičkách

Stavili jsme se cestou z Prahy za Ringem ve Vražkově.

 

Ono je to po pravdě místo spíš pro vilu s obrovským rozhledem na Středohoří. Díku Bohu za rezervaci a díku Bohu za pana Mihulu, který tady ten hřbitov zřídil a opečovává...

Klárinetová fabrika

neboli Clarinet factory je skupina 4 klarinetistů. A báječnejch... Nejdřív jsem měl předem jakýsi odstup, protože jsem si to neuměl představit. Realita jako obvykle byla jiná. Nádherné improvizace, skladby z mezinárodních soutěží (Orlík), Gershwin, "několik not Smetany a několik not našich" čili Vltava (ty údery jsou na basklarinet...). Budete-li mít možnost, jděte na to a nedejte se odradit, že si neumíte představit čtyři klárinety najednou.