Není to tak složité

jen trochu práce v kuchyni, ale je to dobré, mimochodem proto, že chuť tomu dodávají i patřičné ingredience.

Asi půl kila tučnějšího bůčku se nakrájí na kostky a osolené orestuje na pánvi případně s trochou česneku a/nebo cibule.  Tuk seberu a rozpustím v něm ještě trochu másla. Vystydlé maso včetně toho česneku (pokud ho tam dám...) rozemelu a k tomu přimelu asi 25 dkg odblaněných kuřecích jater.

 Přidám koření: tady je problém, protože si ho míchám sám a v různých poměrech a každá paštika je tedy jiná, někdy k mému žalu nereprodukovatelná... Složky tvoří mletý muškátový květ, mletý hřebíček, mletý bobkový list, mletý pepř, mleté nové koření, drcený tymián, rozmarýn,  jalovec mletý nebo drcený...A protože tahle terina je spíše hrubá, není na mazání na chleba, ale na krájení, snese docela dost koření a soli.  Promíchám to s trochou calvadosu a asi dvěma lžícemi portského. A vmíchám a promíchám vlažný tuk a míchám a míchám... Misku pak vyložím slaninou

a vliju tam hmotu, přeložím kousky slaniny a ozdobím bobkovým listem a novým kořením a nechám pár hodin či do druhého dne odpočinout, ony se ty chutě musí spojit.

A pak to dám péct. To je taky věc názoru: někdo paštiky "peče" v lázni, kdy je miska do 3/4 ponořena do vody, já preferuji pečení přímo v troubě, asi 110° a to asi 1,5 hodiny. Pouští to šťávu a tuk

a dopadne to docela dobře

A když se to nechá vychladit a nakrájí se to, je to asi takové

a jí se to s chlebem, bez chleba, s brusinkami, s čatní, jak kdo chce...Mimochodem, když to vydržíte a necháte ležet den, dva, je ještě lepší. 

A příště můžete klidně vynechat calvados a dát do té směsi kostičky špeku nebo zelený pepř nebo brusinky nebo kostičky hrušky povařené v červeném víně s hřebíčkem...Taky se můžete stát i paštikářem, což ve Francii bylo velmi úctyhodné povolání; v domě paštikáře Ragenau se konec konců odehrál slavný souboj, ve kterém jistý pan C. zahazoval svůj klobouk.   

Teplý zelný salát

se dá udělat během chvíle: na drobné čtverečky nakrájená čtvrtka či půlka zelí se hodí do vařící, hodně osolené a poměrně dost ooctované vody a nechá se v ní vařit asi 5-7 minut. Tohle zimní zelí je dost tuhé, ale nesmí se to uvařit na kaši; prostě "al dente"...Vyberu ho sítkem, hodím do mísy a přidám trošku cukru a vinný ocet a dobrou sojovou omáčku podle chuti. Mezitím si na pánvičce ohřeju pár lžic olivového oleje a do něj dám po troškách mletý zázvor, kari, drcené chilli a mletý koriandr (dle preferencí) a rychle nechám osmahnout (pozor, aby nezhořklo a nespálilo se...) a vleju na zelí a promíchám. Nechám asi 5 minut stydnout a je to dobré...

  

Střípek

Genealogie je o tom, že musíte mít štěstí: na archiválie i na lidi...
Prodral jsem se matrikami a našel řadu historií a příběhů a jak už člověk pro les nevidí stromy, zjistil jsem, že nevím některé věci z doby relativně nedávno minulé, týkající se mne dokonce osobně. Rodiče odešli z Prahy někdy v roce 1948 do Děčína, kde jsem se sice nenarodil, ale žil do svých čtyř let. Jak už jsou tak celky sjednocovány vyprávěním příběhů, jedna z rodinných historek tvrdí, že jsem ve svých dvou letech uměl adresu, abych se neztratil: "Štefanikova dvacet dva". A druhá, mlhavější vzpomínka na uspořádání bytu, okno do zahrady a pohled skrz nějaké zábradlí... A jak jinak najít informace, než v archivu v Děčíně.

Teď malá odbočka pro ty, kteří to nevědí:

• všechny archiválie v Česku jsou řazeny v tzv. fondech, jejichž seznam je zde,  takže se jaksi trochu dá odhadnout o co by asi mohlo jít, protože fondy jsou organizovány podle tzv. původce, tedy jakéhosi generujícího zdroje.
• základní archivní měrnou jednotkou je kupodivu běžný metr. Není tak jasné co se měří, protože archiválie je tvořena kartony, krabicemi, bednami, šanony, knihami...Ale prostě se to postaví do řady a sečte se to. Takže když hledáte něco o lidech v okolí Dalešic na Třebíčsku, najdete například fond

a před vámi je 17,37 běžných metrů...čehosi.

• Aby se v tom jeden vyznal, archiváři věnovali spoustu práce tzv. inventáři fondů, tedy soupisu toho, co v tom fondu vlastně je a v jaké dílčí jednotce to je, tedy v které krabici se to najde apod. Je to vlastně něco složitějšího ale v principu podobného indexu matriky;  taky se tomu index říká... Výše je uveden inventář fondu mající 34 stran...
• Když chcete do nějaké archiválie nahlédnout, můžete se podívat na web, kde je dnes již spousta scanů: asi všechny "mrtvé" matriky z Česka, u některých archivů doplněné i o další knihy, jako jsou kroniky, listiny, fotografie, třeba na Porta Fontium můžete hledat následující, včetně lázeňských hostů

ale to je spíš výjimka a skoro vše je uloženo v archivech off-line. Takže musíte:

• odhadnout, jak by se fond mohl jmenovat a najít si, ve kterém archivu by měl být uložený
• najít si stránky toho archivu a najít si kontakt na badatelnu (kdysi jsem slyšel termín "badouš" pro návštěvníka...)
• mailem či telefonicky si tam rezervovat na určitý den místo. Teď se pytel roztrhl s námi, amatérskými genealogy a badatelny nejsou nafukovací....   
• Pokusit se požádat správce (v badatelském listu, který se tam vyplňuje, je pro toho příjemného pána či paní uveden název "dozor" :-) o potřebné archiválie, které by vám mohl připravit. 
• A pak ve správný den přijet na správné místo a bádat. Archiv vám obvykle poskytne latexové nebo dokonce bavlněné rukavice, protože chvíle listování znamená, že jste od prachu jako ...
• A pokud nemáte připravené archiválie, protože nevíte, co z těch desítek metrů fondu chcete, musíte nejprve požádat o inventář fondu, zkusit vytipovat, kterou krabici byste tak mohli chtít a pak o ni požádat archiváře v badatelně. Dost často je fyzicky přítomna v budově, někdy vám řeknou, že ji přivezou do zítřka. A pak ji pro vás přivezou a otevřete ji a během deseti minut zjistíte, že to ale vůbec není ono a že jste je citýrovali zbytečně a musíte opakovat tápání a hledání a přivážení krabic zase a znovu. Jestli máte jako správce badatelny příjemnou bytost, buďte šťastni...

     Takže k tomu střípku: kde je Štefanikova 22? Pohlédneme-li na mapu Děčína,  u gůglů je to někde mezi vilkami v Boleticích a to je podle mé paměti nesmysl...

Takže musím do historie, jak se jmenovaly v Děčíně ulice v roce 1948.
Našel jsem stránky SOkA Děčín, vyhnul se nástraze, protože Děčín udává dvě badatelny (jednu Podmokly a jednu Děčín a je to přes most) a našel pana Votápka jako odborníka přes badatele a jeho mail a abych se mohl objednat; chtěl jsem najít, co bych vlastně chtěl. Z popisek fondů z Děčína jsem zjistil, že že by mne mohl zajímat fond ONV Děčín

a to hlavně proto, že jeho inventář je dokonce online na webu (tady je vidět, kolik dalo práce projít těch 161 metrů krabic popsat...) a v něm jsem našel K-26 a přejmenovávání ulic. Hurá. A ve fondu MěNV dokonce je uvedena agenda přidělování bytů, no co může člověk chtít víc...

Takže jsem do mailu panu Votápkovi popsal, co potřebuju, soustředěn na obsah jsem popletl kalendáře a termíny, na což jsem byl slušně upozorněn a po vyjasnění jsem se těšil...

Po krásném počasí dlouhou dobu v pondělí sněžilo, pršelo... Na kopci u Kamenického Šenova byl sníh (proč jsem tam jel, to je zase jiný příběh)

a dojel jsem do Děčína a našel badatelnu - je pěkná - 

vyplnil badatelský list

a měl jsem připravenu krabici z fondu K-26

Jak už to tak bývá, v konkrétním kartonu šlo hlavně o přejmenovávání ulic podle K.Gottwalda. Nic víc...

     Tak jsem s nadějí v hlase požádal o tu druhou knihu s přidělováním bytů, protože jsem doufal, že když budu hledat v roce 1948.... Pan Votápek se na mne vlídně usmál a pravil, jestli na to mám dovolenou, protože v inventáři fondu je o téhle části uvedeno asi 80 krabic a to nikoliv podle času ale podle původce, tedy podle katastru a čísel popisných..."Znáte číslo popisné"? 

  

     Jak najít číslo popisné? A jak vlastně zjistit jak se ta ulice jmenovala? Naštěstí ve stejném inventáři byly i další archiválie a to seznam domů podle vlastníků

a ten se ukázal jako ten správný zdroj. A jelikož jsem panu Votápkovi vylíčil co hledám, on se zamyslel a pravil, že v archivu mají takovou starou zasklenou mapu Děčína a tam by to mohlo...

     Listoval jsem soupisem domů z roku 1951 a jako první potěšení bylo to, že se tam vůbec Štefanikova ulice objevila; mohla se jmenovat už zase úplně jinak...A pak jsem našel co potřebuju, to vám je takový zvláštní pocit...Takže č.p. 1050.

     A pan Votápek přišel s nalezením ulice, která je nyní Čsl.armády.

Nerudova a Dobrovského zůstaly, jen ten Štefanik... A pak už se našla krabice s domem

a v tom domě

i záznam o přidělení bytu 2+1 v prvním patře z 16.3.1948

a záznam o předání bytu v červnu 1952, kdy rodiče odcházeli do Jablonce. O důvodech se také tradovala historka, možná i nějak reálná, protože jak tak člověk nakukuje a je zvědavý na příběhy, najde hned na dalším listu

Tady je to už ulice Čsl. armády, ale ono to s ní bylo složitější: nejprve Wartenbergerova

na podzim 1945 i chvíli 28.října

a pak už Štefanikova a ČSl. armády... V dokumentech se také člověk dozví, čím vším se tenkrát (jen tenkrát?) úřady zabývaly

I úředníci ONV bydleli a pečovali o majetek. Snad jen to "O.N.V. nemá námitek" měli možná jednodušší...

Z doby pozdější

Takže jsem poděkoval, rozloučil se a odjel a navigace mne dovedla k tomu domu a bytu v prvním patře vpravo, to si tedy pamatuju

a tohle je vchod

a zahrada je dvorek toho domu a tohle je to zábradlí...

A střípek je v mozaice a Děčín je pěkné město...

Dva měsíce

čekám na tohle ráno, kdy mne probudily kapky deště. Miluju déšť, mlhu a vítr...

A jestli si myslíte, že jsem blázen, tak Ivan Blatný byl také:

"Jednoho večer jsem naslouchal jak pije

ze stříbra konviček můj rozčesaný sad.

Protože liják je tak krásná scenérie

a mlhu v ulicích mám nadevšecko rád..."

Slepice v nudlích

je moje oblíbené jídlo, protože nedá moc práce i když dlouho trvá. Potřebujete zbytek slepice či kuřete (kostru, křídla, krky, ...ze slepice je to jídlo výraznější), který hodíte do tlakového hrnce, zalijete menším množstvím vody (ale aby se to nepřipálilo), osolíte, opepříte, onovokořeníte a dáte vařit. Dlouho, obvykle to bývají dvě až tři hodiny (Vladimír Páral tomu v jedné knížce říkal "chicken tea"). Pak odvar slijete a případně ještě necháte redukovat a dáte do něj do měkka vařit zeleninu podle chuti: třeba kořenovou, v tomhle je mrazená z Globusu, prostě co vám chutná. Zajímavé je to čistě s pórkem...  Mezitím oberete zbytky masa, vložíte do vařícího odvaru, případně dosolíte a přidáte muškátový oříšek/květ a nakonec přihodíte nudle a to tak, že dost. A uvaříte 1-3 minuty podle typu nudlí a ještě pak necháte asi 3-5 minut ležet, aby se zbytek odvaru úplně vsákl do těch nudlí. Chce to cvik, kolik čeho, já jsem měl hlad, takže na fotce to ještě úplně není vcucnuté... Vzhled je zvláštní, chuť výtečná...

Rychlá polévka

se dá udělat, máte-li celer. Stačí jej nakrájet na kostky. osmažit na másle, zaprášit trochu moukou a světle osmažit, zalít vývarem a nechat asi 5-7 minut vařit. Sůl, pepř, muškát podle chuti. Pak rozmixovat část obsahu na kaši, přidat dvě tři lžíce smetany (zkuste někdy i kysanou ale jen trochu...) a nasekanou petržel a nať z řapíkatého celeru. Mně to tedy chutná a doufám, že bude i vám...

Trufado

je můj oblíbený recept a vzpomenul jsem si na něj při čtení receptu brambor se slaninou paní Černé. Není to španělsky, protože španělské pavo trufado je krocan plněný lanýži a trufado je obecně lanýž, ať bonbon nebo houba. A sem se houby nedávají. A zvědavcům říkám, že nevím, proč se to tak jmenuje a Gerardo taky říká, že to není španělsky...

       Vezme se uzená slanina, vyškvaří se v kastrólu, přihodí se k tomu přiměřeně syrových, na cca 3-4 mm plátky krájených brambor (podle počtu osob a množství slaniny), pak několik na stejné plátky nakrájených rajčat (gurmeti si je spaří a oloupou) a jednu-dvě cibule opět krájených na kolečka, promíchá se to, dost osolí, dost opepří a dá do horké trouby upéct. Otevřené, asi 40 minut, prostě až jsou brambory měkké.  A je to vynikající.

Wohlbekannt

neboli "dobře známá" bývalo v matrikách uvedeno u matky dítěte, jehož otec v danou chvíli znám nebyl.  Identifikace se u žen prováděla jako "Carolus uxor", tedy žena někoho a pokud byla svobodná, pak rodem (Tochter des ...).
     Ke dni 24.9.1825 (MZA 168/11055) je v Dolních Vilémovicích č. 10 uveden záznam o narození Františky a jako matka je uvedena "Angeblich" Anna, dcera Johanna Milostného z Číhalína.

Mimo to se používalo označení "Wahre Name", což znamená "pravé jméno" a dosvědčovali to dva svědci, faráři dobře známí.  Označení "Angeblich=údajně" znamená v podstatě "řekla sama". Číhalín je od Dolních Vilémovic vzdušnou čarou asi 18 km, takže na tu dobu dost z komunikačního dosahu a mohla o sobě v podstatě prohlašovat cokoliv.

     Podle nařízení z roku 1814 matka "angeblich" nemusela udávat své pravé jméno, ovšem při legitimizaci to musel farář opravit za její skutečné jméno. V tomto případě skutečně do matriky byl dopsán otec s odvoláním na záznam o sňatku.

      Další zápis (MZA 169/11055) k datu 26.11.1826 v Dolních Vilémovicích č.p. 10 znamená narození Františka. Musíme obdivovat rychlost, protože mezi prvním a druhým porodem je 14 měsíců.  

Později je k tomuto dítěti opět dopsán otec Franz Czech, ale o tom ještě bude zmínka dále.

     Podobně 8.9. 1829 se narodila Maria (MZA 174/11055) a i zde je později dopsaný zápis zápis, že dítě bylo legitimizováno, viz...  Matka Anna, dcera Johanna Milostného už je ale uvedena "dobře známá", protože když už ji farář dvě děti pokřtil a ona tam na tom statku žila...

     Dolní Vilémovice vždycky byly sedlácká oblast, původně kdysi patřily ke znojemským panstvím, později spadaly do farnosti Valeč a k Třebíči. Asi tam nebyl problém mít děti, ale vzhledem k majetkům mohlo být složitější děti mít oficiálně. Na indikační skice je vidět, že rodina Čechů tam vlastnila hodně polí...

     Naše historie pokračuje o dva roky později. kdy (MZA 178/11055 fol.371) k datu 1.11.1831 je zde další zápis, o narození později zemřelého Tomáše, ovšem již s poznámkou, že dítě bylo legitimizováno svatbou 29.1.1833 fol 220 matriky. Jako matka je uvedena opět dobře známá Anna, dcera Johanna Milostného 

     Samozřejmě, genealog se hned podívá na tento záznam a zjistí ke svému překvapení, že matka je u narození dětí uváděna "dobře známá" dcera Johanna Milostného, nicméně  u tohoto sňatku (MZA 112/11060, fol. 220) je uvedena Anna, ale dcera Matěje Peštala z Čihalína č.20.  Franzovi bylo 41, jí 42. 

V zápisu o narození Tomáše toto ještě není uvedeno. Matrika signatury 11055 od scanu 179 obsahuje zpětné záznamy o legitimizaci narozených dětí, zde je již uváděno pravé jméno matky a všechno to se odvolává na sňatek v roce 1833 

Scan 179 například

A teď pozor, malé farářovo kouzlo:  na fol. 374 se farář odvolává na sňatek v roce 1833, na dalším fol. 375 ovšem pokračuje dále zápisy z roku 1831...

      Přiznám se, že je mi trochu záhadou, jak tohle dokázal...Kde vzal v té matrice volné stránky? Jak to, že číslování folií je souvislé? 

Jídelní Excel

obsahuje asi 150 jídel různého druhu, od polévek, salátů, pomazánek až po hlavní jídla. Sladkosti a dezerty tam nejsou, ty má na starosti moje žena, stejně tak jako výběr obědů a večeří z toho dlouhého seznamu. Já vždycky skončím u chleba se sádlem a cibulí, případně hořčicí navíc...
     Seznam slouží jednak ohlášeným návštěvám, aby si mohly vybrat, čemu budou dávat přednost a také nám, abychom pořád neotáčeli to samé, protože já už si špatně pamatuju a pořád vařím z kysaného zelí, což moji tolerantní ženu, specialistku na sladká a cukrová jídla, po čase přestává bavit... I když původní záměr, abych si do Excelu také poznamenával, co kdo kdy jedl a neopakoval jsem se, vzal brzo za své.
     Samozřejmě, některé oblíbenosti přestanou býti oblíbenými a je potřeba je nahrazovat a k tomu mi slouží experimenty s recepturami na webu, kde díky různým blogům, hlavně paní Černé a paní Nejedlé a také Petra Boublíka a mnoha dalších na komunitě G+, se seznam obměňuje metodou pokus - omyl.
     Občas sbírám odvahu, protože citronová kůra v mase s dírou mne lákala, ale riskovat oběd, že to bude jako citronová bábovka....
     Přiznávám, že jsem zbabělec, protože jsem se do toho pustil až po půl roce, co ten recept stále prohlížím a váhám a přemýšlím a jako obvykle se bojím zbytečně, naopak, litoval jsem. že jsem to nezkusil dřív. Takže vřele doporučuju. Voní to lákavě, vypadá velmi dobře a chutná fantasticky.

     Jen poznámky o receptu: množství jedné kližky stačilo na bohatý oběd pro dva lidi, ostatní ingredience ale byly víceméně shodné s receptem. Dělal jsem to dvě hodiny a asi by ta hovězina ještě půl hodiny snesla. A měl jsem malou kost, nicméně morek v tom byl krásně voňavě cítit...

Jsem skeptik

     Někteří tvrdí, že jsem expert na katastrofické scénáře a uznávám, že moje dlouholetá profese IT konzultanta a šéfa implementačních projektů je na tom podepsána.  Takže politiku sleduju posledních patnáct let hlavně jako kolečka černé bednička, fungující podle strategie "jak sežrat a nebýt sežrán", ať už podle pravidel Darwina, Dawkinse, Machiavelliho nebo Flegra.  
     V poslední době mi dá dost práci býti skeptický: nejprve mne trochu vyvedl z míry slovník, který běžně znám z praxe výrobně distribučních organizací, kde o něco jde a který jsem nikdy neslyšel ve státní správě. Najednou slyším od politiků nikoliv plastické a kluzké kecy, ale jasné výroky, překvapivě zřetelně vyjadřující jejich názor: nejen od lidí ANO, kde by se to koneckonců dalo čekat, ale dokonce i od Bělobrádka, Jurečky a i Sobotky, Štěcha...
     Dneska jsem zažil další šok: v televizi se v Hydeparku objevil nový (KDU-ČSL) kandidát na náměstka ministerstva financí. Mluví jasnými větami, často krátkými a jednoslovnými. Jeho životopis  je fascinující a navíc má slepeckého psa-labradora, který má rád piškoty a tedy tloustne.

     Jak říkám, v poslední době mi dá stále větší práci být skeptický k tomu, co se začíná dít. Zatím mluví a já si říkám "no, on někdo přijde a zatrhne jim to...". Ale snad ne...