Prohledat tento blog

14. června 2019

Sao Miguel

    Největší z Azor, asi 150 tis. lidí, 90 x 30 km. Taková nudle...

     Hlavní město Ponta Delgada (vlevo dole) s mezinárodním letištěm. Nevím proč, ale mají tam málo fantazie ve jménech: Ponta Delgada je i na ostrově Flores, zatímco Lajes je jak na Flores, tak na Terceiře... 
     Pamatuju hlásání v rádiu, že počasí u nás ovlivňuje tlaková výše na Azorami, ovšem v pátek, v době příletu, předpověď vypadala úplně jinak - několik tlakových níží, řítících se na Azorské ostrovy. Asi tak na deset dnů dopředu déšť a vítr a mraky a i když je to v Jizerkách moje zamilované počasí, tady jsem v skrytu duše doufal, že se to podle motýlího efektu vyvine jinak...
     A počasí vyhovělo, na počátku sice lilo jak z konve, ale to bylo na odpočinek a poznání hotelu a okolí...
 

    Azorské ostrovy jsou krásně huňatě zelené a zarostlé a oblast Furnas (na mapce vpravo vprostřed), kde jsme byli, je snad ještě nejzelenější. Furnas je klidné a příjemné městečko s velkým parkem kolem hotelu Terra Nostra Garden, kde jsme bydleli. Je to oblast s fumarolami a geotermální aktivitou. Jdete po chodníku a najednou z díry v něm stoupá pára a není to z rozvaděče. V jednom místě městečka Furnas tam mají dokonce menší sopečnou rezervaci
     Furnas je v té mapce označen dvojkou, o kousek dál je jezero s oblastí Caldeiras, kde v horkých pramenech dělají výtečné cozinho. Pár údajů z naučné stezky
   A pár fotek


 Tady vaří kukuřici



    Na Azorských ostrovech (ale i na Madeiře) jsou nádherné silnice. Dobře značené a hlavně bez děr a výmolů; celkem logicky, když jim tam nemrzne. Pro nás, už i vzhledem k věku, bylo zajímavé poznávat (nejen) Sao Miguel autem, na objíždce kolem dokola celého ostrova. Portugalci jsou pečliví a pořádní, trochu mimo obecnou představu o jižních národech. 
     Hlavní turistickou atrakcí ostrava jsou jezera, zejména Sete Cidades, jezerní dvojčata s malým městečkem. Vypravili jsme se tam hned jak se začalo rozjasňovat. Hlavní vyhlídka nic moc, 
 ale když jsme sjeli pod mraky

     Mimo tahle jezera jsou na Sao Miguel ještě zmíněné velké Lagoa das Furnas i s oblastí vaření 
    Na rozdíl o vertikálně značně členěné Madeiry, tady ta krajina spíš připomíná České středohoří






     A přestalo pršet a tedy vzůru na Flores.




20. října 2018

Občas se stane...

     ...že věk má na konci pětku a občas dokonce nulu a postihne to i druhé místo zprava. A pak se koná oslava, kdy si člověk chvíli připadá jako capo-di-tutti-capi v čele stolu, hned jakmile přežije telefonát s dcerou do Španělska, která se ovšem za pár minut objeví před hospodou... a všichni milí lidé okolo projevují soucit s pokročilým věkem i příjemnými dárky... a v rámci této příjemné akce jsem od synka dostal škartičku a  přečetl si "Dárek - Výlet na Azorské ostrovy dle vlastního výběru pro vás zorganizuje snailtravel.cz".
     Mnoho let opakovaně jezdíme na Madeiru, poprvé jsme tam byli v roce 2001 a pak mnohokrát, protože to je krásné místo, s příjemnými lidmi a nádhernou přírodou. A protože Azorské ostrovy jsou také Portugalské, před řadou let jsme i uvažovali o cestě tam, ale najít letecké spojení atd. bylo tehdy velmi složité, z Prahy nejlépe s přespáním v Londýně. Tohle je už dnes jinak, je tam dobré letecké spojení přes Lisabon, obrovské letiště s obrovským provozem, s dvěma terminály, mezi kterými jezdí autobusy
s národním dopravcem TAP Portugal s A319/A320/A321. Mám s nimi zatím jen velmi dobré zkušenosti i při cestách na Madeiru, zejména ve srovnání se Smartwings a podobnými... Mezi ostrovy pak přelétává SATA s Bombardiery Q400 nebo Q200; jsou to prý nezničitelné stroje...
     Azorské ostrovy jsou skupina devíti ostrovů, rozdělená na tři části. Vzdálenost Sao Miguel - Flores je asi hodina letu, tedy asi 400 km.
     Po poradě v cestovce jsme zvolili tři ostrovy z devíti (Sao Miguel, Flores a Terceiru) stylem "fly and drive". A cestovka všechno zařídila a nádherně to klapalo...
     Sao Miguel je největší a asi turisticky nejvýznamnější ostrov. Vybrali jsme si tam oblast Furnas s velmi příjemným hotelem v nádherném prostředí velkého parku. Pak jsme přelétali na ostrov Flores, kde, jak praví průvodce "není nic jiného než příroda" a je to pravda. A nakonec jsme se přes Lisabon vraceli z třetího ostrova, Terceira, opět úplně jiného než předchozí dva.       Jak jsem se zmínil, nedá mi to a budu v tomhle povídání s Madeirou srovnávat. Třeba jídlo na Madeiře a tady...
     A chci poděkovat všem, kteří to umožnili, ať už věnováním nebo odvozem na letiště ve tři ráno. Díky, bylo to moc pěkné...

19. srpna 2017

Rybí ragů

Udělám si trochu strouhanky opečené na másle.  Na jídlo je potřeba nějaká pevnější ryba, na dva lidi asi půl kila;  mně se velmi osvědčil nilský okoun.  Ocitronovat, osolit, nechat asi půl hodiny odležet. Pak otřu a nakrájím na menší kousky, malinko přisolím a na pánvi v rozpáleném másle asi pět minut dusím. Mezitím si dělám omáčku: podusím asi deset deka drobně krájených žampionů na másle, odložím je a přidám máslo, lžíci mouky, tu jíšku zaliju asi čtvrt litrem hovězího vývaru (kdysi jsem ho neměl, tak jsem použil půlku Masoxové kostky a taky je to dobrý, i když s trochu jinou chutí - jo a v tomhle případě pozor na sůl),  míchám a vložím tam žampiony, přidám podle chuti asi deci bílého vína a asi deci dobré šlehačky a nakonec tři rozmíchané žloutky. Dobře tu omáčku promíchám a rychle naleju na rybu v pánvi, nahoře posypu strouhankou a dám asi na 15-20 minut do trouby 180°C.  Pánev SmartClick od Tescomy je na tohle ideální...


9. srpna 2016

Sviňa neviditelná

je radon. To je takové nanicovaté nic, bezbarvé bez chuti a zápachu, co prostě utíká ze země. Všude. A zejména v Česku. A když to dýcháte dlouho, není to dobře, protože se to rozpadá a zvyšuje riziko rakoviny. A tady u nás na severu, protože tady je proslulá liberecká žula, tady je ho docela dost...

Mladí tady koupili baráček, starý asi 140 let a dokonce tak úctyhodný, že o něm píše i Miloslav Nevrlý ve své knize. A nechali si v něm to neviditelné nic změřit a zjistili, že je toho poměrně až moc. A že existují doporučená opatření, co se s tím dá udělat a snad dokonce i nějaké dotace na tu opravu.
     Dobrá, znamená to tedy provést nějaké stavební úpravy, ale kde bydlet? V očekávání, že to bude poměrně krátká doba, tak kolem měsíce, jsme se dohodli, že nějakou dobu povedou kočovný život a základnu budou mít u nás.    
     Vystěhovali všechno co se dalo, nechali baráček stavebnímu dozoru a odjeli s dětmi na dovolenou. Jelikož tam nechali morčata, jeli jsme je nakrmit a tak se vůbec podívat...
Podlahy byly zbourané, prvních několik schodů chybělo a lezlo se tam po železe původní schodové konstrukce... Celkově to byl poněkud deprimující pohled...

 Ono se to v tomto případě dělá tak, že se vykope podlaha a udělá se místo ní jáma asi metr hluboká, vysype se štěrkem, do něj se uloží dírkované roury, které pak nasávají vzduch a vyhánějí ho větrákem ven; to celé se zalije betonem a dají se tam nějaké proti radonové izolace.
     Po tom zahajovacím období jsem začínal mít pocit, že měsíční odhad bude asi dost optimistický, ale Kuba mne uklidnil tím, že vzhledem k tomu, že pod podlahou je to vlastně jen sypané, tak harmonogram hloubení je v předstihu a to skoro o týden...Vzhledem k tomu, že jsem se dlouhou dobu živil projekty IT implementací, tak jsem si jen vzdechl a nekazil mu radost...
  Hloubení pokračovalo a my jsme se učili žít pohromadě na poměrně omezeném prostoru. Sumárně v tom našem třípokojáku: dva psi, dvě poměrně soutěživé a aktivní děti a čtyři dospělí. Nakonec se to snad podařilo zprocesovat a k rozporům docházelo jen občas a jen k malým...

     A práce pokračovaly: ukázalo se, že v té sypané podlaze jsou naházené obrovské kameny a jejich vystěhování bylo poměrně dost náročné. Ukázalo se, že ve zdi místy chybí kameny a jsou tam cihly a místy ani to ne...Ukázalo se, že ze zdi místy trčí kameny, které tam nemohou být a je nutné je diamantem odřezat.... Ukázalo se, že místo překladu jsou nad dveřmi poměrně narušené trámy opravované postupně tak, že se ten shnilý spodní nadzvedl a pod něj dal nový...
Takže chudákům majitelům narůstaly nervy a výdaje a nám všem ubíhal čas. A pak se počátkem srpna (což znamenalo časový skluz asi o 100%)  odstěhovali už zpět, do baráčku, kde je vytápěná podlaha v koupelně, kuchyňská linka (kterou mistři sestavili tak, že šuplík o tři centimetry přečuhoval přes dřez...), krásné prkenné podlahy, na které jedině Kuba  hledí s podezřením neb je estét a má grafické oko, nové rozvody elektriky a vody....a možná, jak praví nedávná studie, mají z baráčku lázně. Teď ještě změřit koncentrace po rekonstrukci.
 
    A my teď bloudíme prázdným velkým bytem a pomalu se nám po těch pokřikujících potvůrkách začíná stýskat. Třeba nám je někdy ještě půjčí,

8. srpna 2016

Rorýsi

letos odletěli o víkendu kolem 30.7. což jsem prošvihl, protože jsem oslavoval na Moravě v Šumperku. A jelikož jejich odlet nějak souvisí s koncem léta, tak dneska, ve třicetistupňovém vedru, jsem poslouchal předpověď, jak je to dneska poslední teplý den a do konce srpna má být chladno... Pořád lepší než loni.  Jo, a netykavky jsou taky už pryč; malému Štěpánovi se na Ještědu strašně líbilo jak bouchají...tedy, než přišla bouřka a spadli jsme do kamení...ale to je už jiná pohádka.

11. června 2016

Smrtící daně...

    Madeira má svou historii. Dnes je hlavním městem Funchal, ale kdysi to bylo Machico, místo prvního přistání 1419 (i když...) a první obydlené místo. Je to (na rozdíl od Funchalu chráněný) záliv na jižní straně Madeiry a byla to oblast významné produkce cukrové třtiny.
   Severní pobřeží je strmé a skalnaté, s minimem chráněných míst. Jedno z nich je na severovýchodě ostrova, ale teprve koncem 16. století zde bylo založeno Porto da Cruz, podle velkého kříže, který ukazoval místo možného přistání.
    Vyráběli tady (z cukrové třtiny a vína a zbytků po lisování vína...) pálenku "aguardente"  a její zpracování probíhalo v Porto da Cruz, což bylo místo spadající pod správu Machica. A to byl průšvih...

      Samotné místo je krásné,
   u bazénu je velmi příjemné bistro a vypadá to tam docela klidně a romanticky
     Kousek nad městem začíná PR (Pedestrian Route), která vede do Boca do Risco a dále do Canicalu a Machica. Je to krásná trasa, šli jsme ji před několik lety a jsou tam nádherné výhledy, i když občas se člověk šplhá po šikmém útesu nad mořem, ale nádhera, sluníčko svítilo, zdola byl slyšet hukot příboje, stromy voněly...

     Zaráželo mne jméno "Boca do Risco". "Boca" je portugalsky něco jako "ústa" nebo "vstup" a podobně. A "Risco", to je přece "riziko", ne?  Povídal jsem si trochu s místními znalci a dozvěděl jsem se...
      Tahle v létě krásná klidná vyhlídková i když trochu nebezpečná trasa (v průvodci je černá, čili nejhorší) vede po strmých útesech, občas klesá až k oceánu a občas se zařezává do toho svahu na obrázku. Tam někde, kde se útesy lomí a zahýbají vpravo do neviditelna, je místo "Boca do Risco"....

     A touhle cestou se chodilo do Machico platit daně. A daně se platily za kalendářní rok a tedy v lednu či únoru, kdy je tam počasí bouřlivé, větrné, prostě o hubu. Pardon, tedy o ústa Boca... A často tam prý několik daně platících lidí  zahynulo... 

10. června 2016

Potkal jsem stáří

     Nad hlavním městem Madeiry Funchalem je vesnička Monte. Ono to tady vůbec - díky vertikálnímu profilu - je docela zajímavé: pokud jedete od mořské hladiny u přístavu ve Funchalu, jste asi za čtvrt hodiny nějakých 600-800 vysoko a třeba pod mraky

kolem vás (zejména v mlze nebo mraku) voní eukalypty

a za dalších pár minut jste už nad mraky


     A nad Funchalem, na tom rozhraní mezí tropy a kosodřevinou, tedy ve výšce, kde se na jižní straně Madeiry nejčastěji  objevují mraky, vytvořili kdysi v 18. století sídlo (tohle je 1811) v prostoru pod kostelem v Monte.

     Pak to byl i hotel a už nějakou dobu je to součást nadace, která vytvořila krásnou tropickou zahradu.
    Využívá místní džungle (tady roste všechno a strašně rychle...)


 a protékající vody

a do toho vestavěli orientální zahradu





     A jak tak člověk po ní sestupuje,

 otevře se před ním centrální část, kde stojí budova z konce 19. století, bývalý hotel...

  Mají tam roztodivnosti, jako jsou strašilky
a kousek za domem se najednou člověk ocitne trochu v jiném světě. Mám moc rád olivy, ať už jako plody, olej, dřevo nebo jako nádherné stromy. Slyšel jsem od Gerarda a Terezy, kolik je s nimi práce. A tady se najednou člověk potká s nefalšovaným stářím, přes dva tisíce let a jeden přesun z místa zatopeného přehradou...Stačí se tam na chvilku zastavit a poslouchat a uslyšíte staletí...



9. června 2016

Tomu říkám servis...

   V hotelu se snídá na terase s výhledem na moře. A jako Slovan znám holubiččí povahu, totiž že ty mrchy holubí jsou strašně hádavý, rvavý a drze ukradnou co se dá... A tedy obtěžujou a hotel v rámci servisu vytvořil speciální dvoučlennou APU (Anti-Pidgeons-Unit) a funguje to. Stačí, aby se (ten menší) jen podíval...